Článek
Filozofický rozměr aneb Wittgenstein a otázka autenticity
V nedávném podcastu filozofky Terezy Matějčkové zaznělo k tomuto tématu několik inspirativních myšlenek. Připomněla například příběh rakouského filozofa Ludwiga Wittgensteina, který se už v roce 1913 dobrovolně vzdal obrovského dědictví po svém otci, jednom z nejbohatších průmyslníků tehdejší Evropy. Vnímal bohatství jako překážku autentického života. Jeho postoj může být vnímán jako radikální, ale zároveň jako výzva k zamyšlení nad tím, co bohatství znamená pro jednotlivce i společnost.
Sociologická a ekonomická perspektiva
Německý sociolog Michael Hartmann dlouhodobě upozorňuje, že ekonomické elity v Německu se za posledních sto let téměř nezměnily – na základě výzkumů tvrdí, že sociální původ je rozhodujícím faktorem při obsazování vrcholných pozic. Podle něj bývá víra v meritokracii – tedy myšlenka, že každý může uspět tvrdou prací – nejrozšířenější právě tam, kde je nerovnost největší. Tato víra podle něj slouží k legitimizaci systému, který ve skutečnosti reprodukuje moc a bohatství v rukou několika málo vyvolených.
Francouzský ekonom Thomas Piketty ve své knize Kapitál v 21. století kritizuje prohlubující se majetkovou nerovnost a spatřuje v ní jedno z největších nebezpečí současného systému. Tvrdí, že vysoká koncentrace majetku je problém zejména tehdy, když je bohatství nabýváno převážně dědictvím, nikoli vlastní prací. Taková koncentrace představuje nejen ekonomickou, ale i politickou moc, která může ovlivňovat demokratické procesy. Piketty navrhuje zavedení globální progresivní daně z majetku jako nástroj proti této nerovnováze.
Zdaňte mě hned teď, vzkazuje Marlene Engelhorn
Jinou perspektivu nabízí příběh Marlene Engelhorn, rakouské dědičky miliardového majetku z chemického koncernu BASF. Po smrti babičky se rozhodla 90 % svého dědictví darovat. Peníze rozdělila prostřednictvím občanské rady složené z padesáti losovaných rakouských občanů, kteří rozhodovali o jejich využití. Engelhorn tvrdí, že extrémní bohatství je neslučitelné s demokracií, a aktivně lobbuje za zavedení dědické a majetkové daně.
„Bohatství nikdy nevzniká ve vakuu, ale vždy ve vztahu s ostatními. Dynastie hromadí peníze a moc po generace – a přitom se snaží platit co nejméně daní. Bez společnosti by ale tento majetek vůbec neexistoval,“ uvedla v rozhovoru pro rakouské rádio Ö1.
„Můj majetek rodina nashromáždila ještě před mým narozením. My, superbohatí, jsme stále bohatší a bohatší, peníze se den co den přesouvají do našich sejfů jako magnet,“ napsala ke svému rozhodnutí.
Její iniciativa „Tax Me Now“ vyvolala v Rakousku a Německu širokou veřejnou debatu. Mnozí Rakušané otevřeně podporují zdanění velkých dědictví. Politická realizace je však zatím nepravděpodobná – vládní strany se obávají ztráty podpory bohatších voličů a podnikatelských skupin.
Český kontext: opatrné náznaky, ale žádná odvaha
V České republice se téma zdanění bohatství objevuje jen okrajově. Předseda hnutí STAN Vít Rakušan uvedl na začátku července, že jeho strana podporuje progresivní zdanění a je otevřená zavedení dalších daňových sazeb pro bohatší občany. Zdůraznil však, že nejde o „milionářské daně“ ani „šikanu bohatých“, ale o spravedlivé nastavení systému.
Některé politické strany se tématu tedy aspoň dotýkají, žádná z hlavních politických sil ale zatím nepředstavila konkrétní návrh na zavedení dědické nebo majetkové daně. Přitom Česká republika patří spolu s Rakouskem k výjimkám v rámci EU, kde dědictví není zdaněno vůbec. Dědická daň byla v ČR zrušena v roce 2014. Česká republika ani na rozdíl od jiných evropských států nevede detailní statistiky týkající se osobního nebo rodinného majetku uloženého v nemovitostech nebo cenných papírech, což může komplikovat další odbornou debatu.
Argumenty pro zdanění bohatství
- Spravedlnost a rovné příležitosti – dědictví je do značné míry nezasloužený příjem, který může být zdaněn ve prospěch vyrovnání startovních podmínek.
- Snížení majetkové nerovnosti – bohatství se často dědí po generace, čímž se koncentruje moc; v porovnání s dalšími vyspělými zeměmi vykazuje Česko jednu z nejvyšších koncentrací majetku mezi úzkou skupinou lidí (zjednodušeně řečeno, nejbohatších 20 procent lidí v Česku vlastní více než 80 procent veškerého bohatství, zatímco nejchudších 20 procent obyvatel má k dispozici pouhých 0,2 procenta celkového majetku).
- Dodatečný příjem pro stát – výnosy z daně mohou financovat veřejné služby jako školství, zdravotnictví nebo sociální péči (například v Německu přináší dědická daň ročně přes 6 miliard eur).
- Podpora aktivního přístupu k bohatství – daň může motivovat k darování nebo investicím za života, čímž se urychluje oběh kapitálu.
- Mezinárodní praxe – většina vyspělých zemí dědickou daň má, v některých případech existují výjimky pro rodinné firmy nebo progresivní sazby podle výše dědictví.
Argumenty proti
- Dvojí zdanění – majetek byl již zdaněn během života původního vlastníka (tento argument je častý, v praxi se řeší např. odpočty nebo osvobození části majetku).
- Ohrožení rodinných firem – dědická daň může narušit kontinuitu podnikání (v praxi ale existují výjimky).
- Nízký výnos vs. vysoké náklady – efektivita výběru daně je diskutabilní, zejména pokud není dobře nastavená správa a kontrola.
- Daňové úniky – bohatí mají prostředky, jak se dani vyhnout, např. přesunem majetku do svěřenských fondů nebo do zahraničí.
- Demotivace k tvorbě bohatství – obava, že daň odradí od podnikání nebo spoření; tento efekt však není jednoznačně doložen empirickými daty.
Z možných scénářů k debatě
- Zavedení dědické daně s výjimkami - např. osvobození majetku do určité výše (např. 5 milionů Kč) nebo výjimky pro rodinné firmy.
- Progresivní sazby podle výše dědictví.
- Zdanění pouze 1 % nejbohatších - cílené opatření zaměřené na extrémní koncentraci majetku.
Zdanění bohatství je citlivé téma, které vyžaduje věcnou a daty podloženou diskusi. Česká republika se zatím drží stranou, přestože nerovnost majetku roste a veřejné finance čelí tlaku. Místo ideologických střetů je potřeba hledat spravedlivé, efektivní a mezinárodně srovnatelné řešení. Nejde o závist, ale o spravedlnost, stabilitu společnosti a rovné šance pro všechny. To nejspíše mělo na mysli také sedm nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, kteří téma daně z majetku pro miliardáře také před pár dny znovu otevřeli. Mimo jiné vzkazují, že těžko můžeme po většině společnosti chtít, aby dodržovala daňová pravidla, když ti nejbohatší daně obcházejí.
