Článek
Diskuse jako obraz rozdělené společnosti
Na základě více než stovky komentářů pod článkem lze čtenáře rozdělit zhruba na dva základní tábory: zastánce větší daňové spravedlnosti a přerozdělování bohatství na jedné straně a obhájce individuální svobody a absolutní ochrany majetku na straně druhé. Z příspěvků bylo patrné, zvláště těch nasycených emocemi, že je česká společnost rozdělena i v této otázce, i když je jasné, že se jedná o velmi nereprezentativní vzorek populace. Zastánci zdanění bohatství argumentovali tím, že extrémní majetkové rozdíly podrývají soudržnost společnosti. Bohatství podle nich často není výsledek zásluh, ale dědictví nebo systémových výhod. Komentující také vyjadřovali frustraci z politického systému a pocit, že pravidla hry jsou nastavena ve prospěch elity.
Naopak odpůrci této myšlenky varují před dvojím zdaněním, odlivem kapitálu a neefektivností státu. Tvrdí, že úspěch by měl být odměněn, nikoli penalizován. V diskusi zazníval názor, že by stát měl šetřit a hospodařit lépe, a ne zavádět nové daně. Někteří komentující vyjadřovali obavy, že návrhy na zdanění bohatých připomínají rétoriku z doby nástupu komunistů v únoru 1948, a varovali před zásahem státu do soukromého vlastnictví. Významným tématem byla i otázka dědictví – část diskutujících je silně proti jakémukoli zdanění dědictví, jiní ho vnímají jako nástroj zmírnění mezigenerační nerovnosti.
Zazníval také názor, že místo zdanění jednotlivců by se pozornost měla soustředit spíše na velké korporace, které mnohdy daně efektivně obcházejí, zatímco běžní občané nesou daňovou zátěž. Shoda nepanovala ani v tom, co vlastně znamená „bohatství“ – někteří varovali, že daňové návrhy by mohly neúmyslně dopadnout i na střední třídu, která si například pořídila nemovitost na hypotéku. Lze se domnívat, že diskuse obecně reflektuje hlubší hodnotový konflikt v české společnosti: zda je legitimní více zdanit bohaté kvůli snížení nerovnosti, nebo zda to představuje nebezpečný zásah do svobody a motivace k úspěchu.
Jak se Češi orientují v daních a veřejných výdajích?
Komentáře čtenářů mi připomněly výsledky reprezentativního šetření společnosti PAQ Research z letošního jara pro Český rozhlas. Hlavním zjištěním bylo, že většina Čechů má o daních a veřejných výdajích jen minimální ponětí. To podle výzkumníků nejen snižuje podporu potřebných reforem, neznalost ale také vede k podpoře stávajícího stavu, často i proti vlastním zájmům respondentů. Neznalost se týkala všech zkoumaných oblastí – od regrese systému přes daňové výjimky až po výdaje státního rozpočtu. Mezi hlavní zjištění patří, že se lépe v systému orientují lidé s vyššími příjmy, vzděláním a zkušenostmi s daňovou optimalizací – například OSVČ nebo vlastníci nemovitostí. Právě tyto skupiny pak častěji profitují z výjimek a úlev. Lidé se znalostí daného tématu či problému také častěji podporují reformy. Rozdíl může být až dvojnásobný. Naopak nízká informovanost vede k podpoře statu quo a tím i k brzdění potřebných změn. Výzkumy z mnoha zemí přitom ukazují, že chybná přesvědčení o nastavení daní a výdajů ovlivňují politické rozhodování – včetně podpory opatření, která se respondentům nevyplatí. České výzkumy naznačují, že politické rozhodování voličů je ovlivněno velmi nepřesnými představami o nerovnostech či o ztrátách veřejných prostředků v korupci.
Z výsledku průzkumu mimo jiné vyplývá, že lidé mají výrazně zkreslené představy o veřejných rozpočtech jako celku. Pouze necelá pětina dospělých ví, že celkový výběr daní ve srovnání s HDP (hrubý domácí produkt) máme v Česku nižší, než dělá průměr zemí Evropské unie (34 % vs 39 %). Podobně na tom byla znalost výše státního dluhu. Pouze čtvrtina dospělých věděla, že český státní dluh je nižší než evropský průměr (42 % vs 90 % v poměru k HDP). Jak již bylo uvedeno, podpora reforem souvisí se znalostmi problémů. Lidé, kteří mají obecně větší povědomí o nedostatcích a problémech českého daňového systému, ve větší míře podporují reformní opatření ve většině oblastí. Pro zvýšení daňového zatížení vysokopříjmových OSVČ je 48 % těch, kteří ví o mnohonásobně vyšším zdanění zaměstnanců ve srovnání s některými podobnými OSVČ, ale jen 26 % s malými znalostmi (podpora je ještě vyšší u respondentů s celkově vyšší znalostí daňového systému). Pro reformu regresivity danění nemovitostí je 55 % respondentů, kteří mají vysoké znalosti, ale jen 22 % s malými znalostmi.
Platíme na daních hodně nebo málo?
Docela velkou diskusi vzbudila jiná analýza společnosti PAQ Research pro Český rozhlas, která zkoumala rozdělení daňového zatížení v Česku. Klíčové poznatky jsou tyto: Rozdělení daňového zatížení je v Česku rovné až mírně regresivní. Když se sečtou hlavní typy odváděných daní, nízkopříjmoví odvádějí vyšší podíl ze svého příjmu než vysokopříjmoví. Výzkumníci dále uvádějí, že spodní pětina ekonomicky aktivních s příjmem okolo 22 tisíc Kč měsíčně odvádějí 40,3 %. Horní pětina s mediánovým příjmem 94 tisíc Kč odvádí 38,9 %. Rozložení daňové zátěže způsobuje především regresivní zdanění spotřeby, OSVČ a majetku. Mírná progrese u zdanění zaměstnanců to nedokáže vyrovnat. Přijaté dávky, které je možné považovat za negativní daně, snižují zatížení nízkopříjmových jen minimálně. Výrazně vyšší celkové daně platí lidé pracující na hlavní pracovní poměr (oproti OSVČ a dohodářům), o trochu více také lidé s nižším vzděláním a menším majetkem. Ve zprávě je citován výzkum Thomase Blancheta a jeho týmu, kdy se porovnala míra zdanění ve východní Evropě, západní Evropě a USA. Výzkum ukazuje, že daňové systémy západní Evropy a USA jsou progresivnější než ve východní Evropě, tedy i v ČR. V USA je zdanění horních 5 % téměř dvojnásobné než u spodní poloviny.
Výzkumníci vysvětlují: „Rozdělení zátěže – míru progrese – můžeme brát za indikátor toho, jak daňový systém plní svou roli redistribuce příjmů ve společnosti. Progrese bývá většinou chápána jako vyšší danění bohatých. Ve skutečnosti může být rozložení daňové zátěže důležitější na svém druhém konci. Když systém ulevuje nízkopříjmovým — posiluje progresi – snižuje chudobu, posiluje pracovní trh či rozvoj chudších regionů. V Česku máme mírně progresivní danění zaměstnanců. Neexistuje ovšem výzkum, který by komplexně zohlednil míru progrese českého daňového systému – včetně zdanění OSVČ, spotřeby, majetku i dávek. Pokud neznáme distribuční dopady dalších daní, nelze vést informovanou debatu o tom, jak český daňový mix reformovat. Nemůžeme typicky vědět, jak vybrat více prostředků bez negativního dopadu na nízkopříjmové.“ Tímto konstatováním se vracíme na začátek k mému původnímu textu, který konstatoval, že v České republice chybí seriózní debata o zdanění nejbohatších obyvatel.
Zanedbatelná role majetku
Rozdělení daňového břemene ovlivňuje i velmi nízké zdanění majetku a kapitálových příjmů (nájem, zisky z prodeje akcií a nemovitostí, dividendy, úroky apod.). V uvedené zprávě se píše: „Zdanění nemovitostí dopadá poměrně více na chudší vlastníky, protože systém jen velmi špatně zohledňuje reálnou hodnotu nemovitostí a pozemků v regionu. Daň z nemovitosti máme celkově malou, třikrát nižší než v podobných zemích. U zdanění příjmů z kapitálu a prodejů nejsou žádoucí vysoké sazby, které by omezily motivaci spořit či by mohly vést k odlivu kapitálu. V Česku ale podléhá mnoha výjimkám a časovým testům. Například zdanění prodeje nemovitostí je spolu s Litvou a Slovenskem nejvstřícnější v Evropě. Danění nemovitostí a kapitálu ročně bere českým domácnostem necelé 0,5 % příjmů. Nízké daně a osvobození více využijí vysokopříjmoví. Příjmy z prodeje cenných papírů či kryptoměn má v horní příjmové pětině 4,7 % osob, v nízkopříjmové pětině jen 1,7 %.“
Sociolog Daniel Prokop k tomu uvádí: „V Česku máme na rozdíl od relativně nízkých příjmových nerovností nadprůměrnou nerovnost v majetku. Nízké danění majetku nijak nebrání jejímu prohlubování.“
Doporučená četba pro další přemýšlení
Citovaný sociolog Daniel Prokop je také autorem kritiky oceňované knihy nazvané Slepé skvrny: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti. Vyšla už v roce 2019 a přináší zajímavé pohledy na současné domácí a částečně i světové problémy. Název knihy je určitou metaforou pro témata, která jsou sice často probíraná – třeba v diskusích pod články, ale i před volbami v televizních studiích, ale mnohdy bez hlubšího porozumění či potřebné „sociologické imaginace“. Prokop v úvodu knihy kupříkladu píše: „Bojím se, že naše slepé skvrny jsou velké, protože nevznikly přirozeně. Vypálili jsme si je do sítnice vytrvalým pohledem do oslňujícího svitu debaty o několika nejvyšších politicích, jejich výrocích a kauzách. Aby fascinace politickou epizodičností dávala smysl, naučili jsme se ji zasazovat do kontextu kulturních válek, v nichž každá maličkost je důležitou součástí nekončící klíčové bitvy fiktivních táborů prý hodnotově rozdělené společnosti, a do kontextu společenského sebezpytu. Co to vše vypovídá o jejich voličích? O nás? O národní povaze a dědictví totality? A k čemu to přirovnat v historii?“
Volné pokračování Slepých skvrn by mělo vyjít v nakladatelství Host už na konci listopadu. Kniha by se měla jmenovat Spravedlivý růst, podtitul bude zní: O stagnujícím Česku a prosperitě pro všechny. K dispozici je už i ukázka, která naznačuje, že také do debaty o spravedlivém přerozdělování přibude další tolik potřebný hlas: „Společnosti, která špatným nastavením daní brzdí ekonomický růst, vytlačuje lidi z pracovního trhu a nevybírá dost na klíčové investice, chybí zdroje a stagnuje. Společnost, která neumí posílit zdravotní prevenci, reformovat důchody, roztříštěnost a financování samospráv, chybí zdroje a stagnuje. A ve stagnující společnosti, v níž se zápasí o omezené zdroje a místo reforem se hledají únikové cesty z marasmu, se na znevýhodněné a rovnost šancí myslí často až naposledy. Tato kniha je naopak plán útěku z kultury stagnace a nedůvěry a pokus dokázat, že reformy v Česku lze uskutečnit. Čekají nás další a často složitější výzvy: v řešení klimatických změn a transformace energetiky, stárnutí společnosti, zvládnutí migrace, bezpečnostní politiky i udržení hodnot lidských práv a mezinárodního práva tváří v tvář jejich porušování všemi stranami včetně našich spojenců. To, jak z výzev Česko vyjde, ale závisí do velké míry na tom, zda do nich budeme vstupovat jednotní, důvěřující v budoucí prosperitu, rovnost šancí a schopnost věci měnit.“
