Článek
Disneyho Aladdina dnes většina lidí bere jako klasický příběh z Tisíce a jedné noci. V původní arabské sbírce přitom příběh vůbec zahrnut nebyl. Do evropského povědomí se dostal až začátkem 18. století díky francouzskému překladateli Antoinu Gallandovi, který ho údajně slyšel od syrského vypravěče Hanna Diyyaba a zařadil ho do svého překladu slavné arabské sbírky. V pohádce se míchají orientální, perské i čínské vlivy a stejně jako u původních verzí evropských pohádek je v ní hodně temných a z dnešního pohledu nepohádkových motivů.
Lenoch z Číny
Na rozdíl od šarmantního uličníka z Disneyho filmu je původní Alladin spíš ostuda rodiny. Je líný, neposlušný a odmítá pracovat v krejčovské dílně svého otce. Ten se snaží syna přimět k poctivému řemeslu, ale neúspěšně. Trápení a hanba nakonec otce doslova zabije. Alladin a jeho matka tak upadají do opravdové bídy.
Do Alladinova života vstoupí kouzelník z dalekého Maghrebu, tedy dnešního Maroka. Vydává se za Alladinova strýce a slibuje mu bohatství. Ve skutečnosti ho chce jen využít: pošle ho do podzemní jeskyně plné pokladů, aby mu přinesl kouzelnou lampu. Na cestu Alladina vybaví kouzelným prstenem, který ho má chránit.
Jeden džin je příliš málo
V jeskyni Alladin lampu opravdu najde, ale když ji má předat, zarazí se – chce, aby ho kouzelník nejprve vytáhl ven. To však čaroděje rozzuří. V záchvatu hněvu zavře vchod a nechá Alladina uvězněného pod skalami, aby tam zahynul i s lampou. V úplné tmě, bez naděje na únik, Alladin zoufale pootočí kouzelným prstenem. A tehdy se objeví menší džin, ukrytý právě v tomto talismanu. Ne tak mocný jako džin lampový, ale dost silný na to, aby ho vysvobodil z jeskyně. Díky tomu Alladin uniká smrti – a k tomu si navíc odnáší lampu, která mu navždy změní život.
Alladin na vyobrazení z roku 1912
Mamánek musel princeznu ukrást manželovi
Alladin brzy objevil moc, která se v lampě ukrývá. Mocný džin mu navíc mohl splnit neomezeně přání, nikoliv pouze tři. Právě s jeho pomocí se Alladin rozhodl získat ruku princezny, do které se zamiloval, zatímco ji zahlédl v koupeli. Ale místo aby se před sultána dostavil Alladin osobně, poslal raději svoji matku. To se nesetkalo s úspěchem a tak byla princezna přislíbena jinému.
Alladin se nehodlal smířit s odmítnutím. Když princezna s vezírovým synem stanuli před oltářem, využil kouzla lampy, aby manželství překazil. Každou noc džin odnesl ženicha na vlhké, ledové místo, kde se třásl zimou, zatímco Alladin ulehl do postele k princezně. Po několika takových nocích ponížení mladý muž sňatek vzdal a sultán uznal, že svazek nemá smysl. Teprve tehdy byla princezna provdána za Alladina.
Místo souboje raději jed
Zatímco v Disneyho filmu Jafar lampu Alladinovi vyloženě ukradne, v původní pohádce se k ní kouzelník dostane daleko prostším trikem. Přestrojí se za obchodníka, který „vyměňuje staré lampy za nové“. Princezna, netušící hodnotu staré zašlé nádoby, ji skutečně vydá – a kouzelník pak s pomocí džina nechá zmizet celý palác i s princeznou do Maghrebu.
Bez lampy zůstane Alladin bezmocný a obrátí se proto na menšího džina z prstenu. Ten sice nedokáže odčinit kouzla svého mocnějšího protějšku z láhve, ale dokáže Alladina přenést na druhý konec světa. V Africe se Alladin s princeznou domluví na jednoduché, ale účinné lsti: Badrúlbúdúr kouzelníka svede a nabídne mu otrávený pohár vína. Ten nic netuší, napije se – a zemře.
Čaroděj získá kouzelnou lampu výměnou za obyčejnou.
Nesmí chybět pták Noh ani zabití stařenky
Ale ani po návratu domů ještě Alladina nečeká klid. Na scéně se objevuje kouzelníkův bratr, který je ještě mocnější čaroděj a začíná spřádat svou pomstu. Zabije svatou ženu, která údajně konala v okolí města zázraky, a v přestrojení za ni se vetře princezně do přízně. Stařenka princeznu vybízí, aby Alladin vyzdobil s pomocí džina svůj palác tou nejvzácnější ozdobou - vejcem ptáka Noha. Lstivý čaroděj totiž ví, že pták Noh je pravým pánem džina z láhve, a pokud by po něm Alladin žádal takovou nehoráznost, démon by ho na místě zabil. Když ale chlapec přání skutečně vysloví, zjeví mu džin pravdu, a navíc odhalí čarodějovu totožnost. Alladin tak může intrikána zabít a konečně spolu s princeznou žít šťastně až do smrti.
Dnešní očekávání jsou jiná
Pohádky zkrátka dříve vypadaly jinak než dnes. Nebyly to jen veselé historky pro děti, ale příběhy plné temnoty a varování, které se vyprávěly celé komunitě. Do vyprávění patřilo utrpení, zrada i smrt – a posluchači to přijímali jako přirozenou součást příběhu. Platilo to nejen pro Alladina, ale i pro evropské pohádky. V původní Červené karkulce vlk hrdinku sežere, Popelčiny nevlastní sestry si řežou nohy, aby se vešly do střevíčku a Malá mořská víla u Andersena nekončí šťastně, ale rozplyne se v mořské pěně. Dnešní „dětské“ verze jsou proto spíš zjemněnými přepisy, než věrným odrazem původních vyprávění.
