Historie demokracie v Česku: Rozhodně to nezačalo rokem 1918

Demokracie nerovná se republika

Slovo demokracie dnes patří k nejskloňovanějším pojmům veřejného života. Každé volby, ať už parlamentní či komunální, jej připomínají na billboardech i v debatách politiků. Není proto divu, že se v českém prostředí velmi často vracíme k roku 1918 – k prvnímu okamžiku, kdy český národ získal vlastní demokratický stát. Jenže dějiny demokracie u nás nezačínají vyhlášením Československa. Vzpomínky na „zlatou éru“ první republiky snadno zastíní to, že myšlenky o podílu na vládě, právech volit či rozhodovat o veřejných záležitostech se v našich zemích objevovaly dávno před Masarykem. Cesta k moderní demokracii byla dlouhá, klikatá a často vedla i slepými uličkami.

Romantická představa, že už staří Slované žili v jakémsi rovnostářském společenství, patří spíš do literatury 19. století než do historické reality. Rukopisné padělky, které měly dokázat starobylost české demokracie, jsou dnes spíše připomínkou toho, jak silná byla touha hledat kořeny národní svébytnosti. Skutečnost byla složitější: kmenové shromáždění sice existovalo, ale rozhodně nešlo o demokracii v moderním smyslu.

Přesto lze najít v raných dějinách českých zemí určité prvky kolektivního rozhodování. Už přemyslovští panovníci potřebovali souhlas velmožů a šlechty. Když dynastie vymřela po meči roku 1306, právě šlechta hrála hlavní roli při volbě nového krále. Ostatně, pojem „volba krále“ není pro české dějiny nic neznámého – opakovaně se stávalo, že se panovníkem nestal automaticky dědic, ale ten, koho české stavy přijaly. To byla forma stavovské volby, která ovšem měla daleko k široké účasti lidu, ale přesto znamenala, že moc panovníka nebyla absolutní

Skutečná zkušenost s demokracií se v českých zemích začala rodit ve městech. Od 13. století se královská i poddanská města těšila určité samosprávě. V čele města sice oficiálně stál rychtář, na Moravě zvaný občas šoltys, kterého dosazovala vrchnost, fakticky ale stále více pravomocí získávala městská rada. Ve velkých městech se tak většinou z rychtáře nakonec stal jen pomocný úředník vymáhající právo. Členové rady – konšelé – pak byli voleni obcí. V čele rady se konšelé po několika měsících střídali, když přijímali funkci prvního mezi rovnými - primátora, často nazývaného také purkmistr.

Právo volit a být volen byl výsadou jen malé části obyvatel. Do volebního procesu zasahovali bohatí měšťané, cechy a privilegované vrstvy, účast byla většinou podmíněná vlastnictvím domu. Chudí řemeslníci či nádenícineměli hlas žádný, naopak existují případy, kdy do politiky něsta promlouvaly ženy, ve většině případů zajištěné vdovy. Byla to první skutečná laboratoř české samosprávy – lidé se učili volit své zástupce, debatovat a nést odpovědnost za společné záležitosti.

Husitské války a období po nich přinesly ještě větší rozvolnění centrální mocio. V chaosu 15. století získala města nebývalou míru svobody a autonomie. Zvláště za Jagellonců se měšťané podíleli na správě země a jejich hlas byl nezanedbatelný.

Od 15. do počátku 17. století fungovalo české království jako stavovský stát. Panovník sice vládl, ale jeho moc omezovaly takzvané stavy – vysoká šlechta, rytíři a města. Zemský sněm, kde se zástupci stavů scházeli, byl skutečnou politickou arénou, kde se projednávaly daně, zákony i zahraniční politika. Své sněmy měla i Morava a další korunní země.

Situace se změnila po roce 1526, kdy na český trůn nastoupili Habsburkové. Ti se snažili postupně posílit svou moc, a využili k tomu rozporů mezi jednotlivými stavy i korunními zeměmi. Velký zlom nastal po roce 1547, kdy Češi se zbraní v ruce odmítli volání krále Ferdinanda I. do války. Když byl odpor nakonec zlomen, využil vítězný Ferdinand nejednotnosti stavů a s pomocí šlechty, která ze všeho vyvázla velmi mírně, omezil podstatnou část městské autonomie. Vše ve jménu obnovení starých práv, která panovník nad královskými městy dříve vykonával.

Přesto stavovský systém fungoval až do Bílé hory v roce 1620. Tehdy se ukázalo, že česká „demokracie stavů“ měla své limity – opírala se hlavně o privilegovanou vrstvu a široké vrstvy obyvatelstva do ní nebyly zahrnuty. Neměly proto přílišnou motivaci stavovský systém v případě konfliktu bránit. Porážka na Bílé hoře znamenala konec stavovské svobody. Následné Obnovené zřízení zemské z roku 1627 už z českého státu udělalo dědičnou monarchii, v níž o všem rozhodoval panovník.

Devatenácté století: Osvícenství, revoluce a cesta k moderní demokracii

Až 18. století přineslo nové myšlenky. Osvícenci mluvili o svobodě, rovnosti a rozumu. V českých zemích se tyto ideje pomalu šířily, i když absolutistický stát je přísně kontroloval. Velká francouzská revoluce měla na české intelektuály zprvu velký vliv, když se ale zvrhla v násilí a krvelačnost napoleonských válek, volání po změnách utichlo.

První skutečný výbuch touhy po demokracii nastal roku 1848. Revoluce tehdy zasáhla celou Evropu a Praha nebyla výjimkou. Studenti, řemeslníci i měšťané požadovali ústavu, svobodu tisku a národní práva. Boje na pražských barikádách ale skončily neúspěchem.

Další naděje se upínaly k Rakousko-uherskému vyrovnání roku 1867. Češi však byli zklamáni – zatímco Maďaři získali širokou autonomii, české země zůstaly pevně pod Vídní. Přesto druhá polovina 19. století přinesla postupnou demokratizaci monarchie: volební právo se rozšiřovalo, parlament získával větší význam a česká politika se učila fungovat v demokratických institucích, byť stále omezených.

Na počátku 20. století už byla monarchie konstitučním státem s parlamentem, volebním právem (byť stále omezeným a nerovným, hlas majetných měl mnohem větší váhu a ženy nevolily vůbec) a živým politickým životem. Češi se učili, jak fungují politické strany, jak se vede parlamentní debata a jak se hájí zájmy národa v konstruktivní debatě. Když roku 1918 vzniklo Československo, nevycházelo z prázdna – česká společnost měla za sebou dlouhou tradici zápasů o svobodu a zkušenost s politickým životem. Koneckonců strany jako ČSSD, Národní socialisté nebo lidovci fungovaly už za císaře pána.

Demokracie jako nikdy nekončící proces

Historie demokracie v českých zemích tedy nezačala rokem 1918. Byla výsledkem staletého vývoje – od volby krále šlechtou přes městské rady a stavovské sněmy až po bouře 19. století. Vždy šlo o hledání rovnováhy mezi mocí panovníka, elit a lidu.

Moderní demokracie, jak ji dnes chápeme, se zrodila až po první světové válce. Ale její kořeny vyrůstají z mnoha předchozích zkušeností. V českých zemích byla demokracie vždy zároveň snem i zápasem – a její budoucnost zůstává, stejně jako v minulosti, nikdy nekončícím procesem.

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.