Kanibal z Divokého západu se proměnil v lokálního maskota. Do smrti litoval

V Boulderu, sídle University of Colorado, existuje jídelna, která nese jméno „Alferd Packer Grill“. Vznikla v 60. letech a od té doby se stala místní kuriozitou. Studenti tu denně obědvají pod jménem muže, který se stal jedním z nejznámějších amerických kanibalů. V samotném Coloradu se pak jeho postava objevuje na pamětních deskách, v názvech festivalů či na upomínkových předmětech.

Dnešní černý humor přitom odkazuje na tragédii, která nikdy nebyla úplně přesvědčivě vysvětlena. A ani moderní bádání nepřineslo uspokojivé odpovědi.

Na podzim roku 1873 se skupina zlatokopů vydala z Utahu do Colorada. Chtěli se dostat k nalezištím zlata u Gunnisonu a věřili, že rychle zbohatnou. Přes hory je měl provést Alfred Packer, muž, který tvrdil, že kraj dobře zná. Realita ale byla jiná. Packer měl pochybnou pověst, hádavou povahu a jeho schopnost orientovat se v horách byla přinejmenším diskutabilní.

Cesta se brzy ukázala být plná nástrah a nebezpečenství. Sníh zavál stezky, zásoby mizely a vyčerpání rostlo. Skupina se nakonec rozdělila: někteří se rozhodli počkat na jaro v táboře domorodých indiánů z kmene Ute. Pětice odvážnějších, nebo možná zoufalejších, vedená Packerem, ale pokračovala dál. Místo jistější cesty podél řeky se rozhodli na naléhání svého průvodce projít přímo skrz hory San Juan. Většině z nich se to mělo stát osudným.

Na jaře 1874 dorazil do stanice v Los Piños na druhé straně straně hor vyčerpaný Alfred Packer. Sám. Na první pohled vypadal utrmáceně, ale rozhodně nebyl jen kost a kůže. Tvrdil, že jeho společníci ho opustili ve vánici a on se musel protloukat sám. Posádka stanice zálesáka pohostila, přestože se ale brzy objevila řada otázek.

Když se Packer najedl, udělalo se mu zle a začal zvracet. Tvrdil, že neměl dlouho nic pořádného k jídlu, ale svědci si kladli otázku: odkud tedy bere sílu? Navíc u sebe nosil velký objem peněz a jak se později ukázalo, i majetek svých druhů – zbraně, nože i osobní drobnosti. Vymlouval se, že mu je přenechali, když se rozcházeli, ale vysvětlení znělo čím dál méně přesvědčivě.

Nakonec, když se objevili členové původní skupiny, kteří přezimovali v domorodém táboře, se Packer pod tlakem přiznal po několika týdnech strávených pitím a utrácením v nedalekém městečku. Podle jeho verze muži z jeho skupiny umírali jeden po druhém vyčerpáním a mrazem. Ti, kteří zůstávali naživu, se prý společně uchýlili ke kanibalismu. On sám pak prý dlouho odolával, ale nakonec se přidal. S posledním žijícím mužem, rusovlasým Shannonem Bellem, si prý slíbili, že jeden druhého kvůli jídlu nezabijí. Pak ale uprostřed noci Bell Packera napadl a on ho zastřelil a snědl. Sušené kousky lidského masa se našly pár set metrů od stanice, kde je Packer odhodil.

Verze zněla strašidelně, ale ve skutečnosti nevyvolala takové zděšení, jak by se na první pohled mohlo zdát. Hory v Coloradu dokázaly být nemilosrdné a kanibalismus z nouze se občas v kronikách Divokého západu objevil. Jenže čím víc Packer vyprávěl, tím víc se zaplétal.

V první výpovědi Packer tvrdil, že jeho společníci umírali postupně a on byl jen pasivním svědkem. Pak svou verzi změnil tak, že Bell prý zabil ostatní a chystal se na Packera, když se vrátil z průzkumné výpravy. O chvíli později připustil, že se skupina hádala a že se s Bellem poprali. Každá výpověď se lišila, a i když detaily nebylo možné ověřit, důvěra ve „zoufalého přeživšího“ se rychle rozplývala.

Podezření navíc podpořilo i to, že se nenašla těla. Bez důkazů šlo jen o prázdná slova – a Packer si je měnil, jak se mu hodilo. Jeho důvěryhodnosti nepomohlo, když během pátrací akce, která měla najít pozůstatky, napadl ve vzteku jednoho ze šerifových mužů. Po tomto incidentu bylo rozhodnuto, že bude zatčen.

Situace se změnila v srpnu 1874. Reportér z Denveru, který pátral v horách u nově vzniklého Lake City, narazil v horách na hrůznou podívanou – na těla pěti mužů v různém stádiu rozkladu. Těla ležela pohromadě, takže byla vyvrácena Packerova první verze, že muži umírali postupně během putování. Zároveň stav těl, která v přírodě ležela několik měsíců, naznačoval, že nemuseli zemřít všichni najednou, což tvrdili ostatní přeživší z výpravy. Ti věřili, že celá cesta do hor byla ze strany Packera připravený plán, jak jejich společníky zavraždit a obrat o majetek.

Než se skupina svědků, kteří cestovali do Lake City, abypotvrdili totožnost obětí, vrátila na místo, kde byl drzen Packer, zjistili, že mezitím uprchl. Aby ho nezlynčoval rozlícený dav, byl držen na odlehlém ranči, který patřil šerifovi. Jak ubíhaly měsíce a vyšetřování se před nálezem těl neposouvalo, Packerův režim byl čím dál uvolněnější. Toho nakonec využil a utekl. Na svobodě strávil téměř deset let, než byl dopaden. Náhodou si totiž přišel nakoupit do obchodu, který provozoval bývalý člen jeho skupiny.

Proces s kanibalem

Soud v Lake City přitáhl pozornost celých Spojených států. Když došlo na Packerovu výpověd, ukázalo se, že jen těžko dokáže odvyprávět souvislý příběh. Často se zamotával, sklouzával k osobním útokům či úplně nerelevantním skutečnostem. Možná i to přispělo k výsledku soudu. Porota se shodla: Packer je vrah. Byl odsouzen k trestu smrti. Za samotný kanibalismus přitom Packer souzen nebyl - ten nebyl totiž sám o sobě trestný.

Jenže rozsudek smrti byl zrušen, protože Colorado nebylo v době spáchání činu plnohodnotným státem, a tudíž za zločin nemohl být udělen absolutní trest. Místo něj dostal Packer čtyřicet let vězení. Díky nátlaku příznivců a žádosti o milost byl propuštěn po sedmnácti letech.

Na svobodě se Packer stáhl do ústraní. Žil tiše v Coloradu, přivydělával si výrobou domečků pro panenky a dožil jako vegetarián. Možná šlo o demonstrativní gesto, možná o pokání, možná jen o snahu odlišit se od temné minulosti. Až do smrti v roce 1907 tvrdil, že lidské maso jedl jen proto, aby přežil, a že jediný, koho zabil, byl Bell v sebeobraně. V dopisech často vyjadřoval lítost a zároveň děkoval Bohu, že se ze stavu šílenství, který ho ke kanibalismu dovedl, vůbec dokázal vrátit.

Moderní věda a staré otázky

Případ ale neskončil s Packerovou smrtí. Roku 1989 archeologové znovu odkryli místo s ostatky. Na kostech se našly nejen řezy po noži a poškození lebky, ale i rány na rukou naznačující, že se oběti bránily. Po tolika letech ale nelze z pozůstatků nic určit, navíc když byly před pohrbením několik měsíců vystaveny mrchožroutům. Přesto podle většiny odborníků důkazy spíše naznačují, že Packer mohl za smrt všech mužů, kteří nejspíš umřeli najednou - dva ve spánku, ostatní krátce po probuzení. Když pak Packera na místě masakru uvěznila sněhová bouře, uchýlil se k pojídání jejich těl.

Mohlo to ale být i jinak. V archivech se našla zbraň, kterou našli pohozenou poblíž místa masakru. Její typ odpovídal zbrani, kterou Packer prokazatelně vlastnil. Chemické stopy získané z Bellovy lebky navíc naznačují, že skutečně byl s pomocí této zbraně zastřelen, což by nahrávalo Packerovu tvrzení. Jaká tomu ale předcházela situace, to už se asi nikdy nedozvíme.

I na konci tak zůstává otázka, která se vrací i po sto padesáti letech: byl Alfred Packer chladnokrevným vrahem, nebo psychicky nestabilním mužem, kterého krajní podmínky dovedly k zoufalým činům?

Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.