Článek
Když si představíme válku, čekáme většinou střet dvou různých armád, složité manévry, osobní tragédie i příběhy hrdinství. Jen málokdo by tipoval, že jednou z nejkurióznějších válek 20. století se stane střet australské armády s… nelétavými ptáky. Přesně to se ale odehrálo na konci roku 1932 ve vnitrozemí Západní Austrálie.
Po první světové válce australská vláda přidělila veteránům dosud opuštěnou půdu, aby ji obdělávali. Ti se toho zhostili a díky systému zavlažování proměnili suchou pustinu v polnosti. Během Velké hospodářské krize je pak vláda pobízela, aby obilí pěstovali ještě více. Chtěla tak snížit jeho ceny pro zástupy nezaměstnaných. Farmářům pak měly propad cen a zvýšení nákladů kompenzovat vládní dotace, které ale nepřicházely.
Jak se finanční stav farmářů zhoršoval, objevila se brzy další, nečekaná hrozba. Z pouští a polopouští se každou sezónu stahovaly desítky tisíc emu – obrovských nelétavých ptáků, kteří váží až 40 kilo, dokážou sprintovat rychlostí 50 km/h a mají žaludky schopné zpracovat téměř cokoliv. Pro farmáře, kteří se snažili přežít během hospodářské krize, znamenala tahle invaze naprostou katastrofu. Ptákům vyhovovala obdělávaná, nově zavlažovaná půda, kde našli dostatek zdrojů obživy. Kromě ohrožení úrody navíc emu ničili i oplocení polí a umožňovali tak přemnoženým divokým králíkům, aby se připojili k hostině.
Seržant McMurray a Střelec O'Hallroan pózují s kulometem Lewis během války s emu.
Na podzim 1932 se proto farmáři obrátili na vládu. A vláda reagovala po svém: rozhodla se povolat armádu. Do akce byli vysláni tři veteráni pod vedením major G. P. W. Mereditha, vyzbrojení dvěma těžkými kulomety Lewis a 10 000 náboji. Oficiálně šlo o „pomoc farmářům“, ale brzy se začalo mluvit o válce s emu.
První střet se odehrál 2. listopadu. Vojáci narazili na hejno čítající několik stovek ptáků. Připravili kulomety… a ptáci se rozprchli do všech stran. Kulometná palba pálila do prázdna. Většina emu prostě zmizela za obzorem a na zemi jich zůstalo ležet mrtvých jen pár. Při dalším střetnutí následující den se zase kulomet po pár výstřelech zasekl a hejno uniklo do bezpečí.
Pro západoaustralské farmáře se migrující divocí ptáci stali zapřísáhlými nepřáteli.
Podobný scénář se opakoval celé týdny. Emu se ukázali být nečekaně houževnatým nepřítelem. Dokázali se rozdělit do menších hejn, která se rychle přemisťovala, a když byl některý pták zasažen, často pokračoval v běhu ještě dlouhé minuty. Major Meredith později s nadsázkou prohlásil, že „emu mají taktiku jako afričtí Zuluové“.
Navzdory tisícům vystřílených nábojů se nikdy nepodařilo výrazně zredukovat počet ptáků. V prosinci 1932 byla operace ukončena jako drahé a neúčinné fiasko. Meredith ve svých hlášeních mluvil o několika tisících zabitých ptáků, jeho čísla ale byla podle všeho dost nadhodnocená. Australský parlament čelil posměchu v domácím i zahraničním tisku. Farmáři o pomoc armády žádali ještě několik dalších let, naposledy v roce 1948, ale zůstali nevyslyšeni. Místo toho byl zaveden systém odměn pro civilní lovce, což nakonec vedlo ke snížení stavu ptáků o zhruba 50 tisíc kusů. Zdokonalil se také systém plotů, které australská pole chrání.
„Válka s emu“ se stala legendou. V učebnicích ji většinou nenajdete, ale v kulturní paměti anglosaského světa dodnes přežívá jako absurdní připomínka toho, že jakkoliv mocný a všehoschopný si člověkmůže připadat, příroda má zatím stále ještě většinou navrch.
