Článek
Vodopád San Rafael byl po staletí chloubou Ekvádoru. Z výšky 150 metrů se řinul do hlubokého údolí obklopeného tropickým pralesem, přitahoval poutníky i turisty a místní obyvatelé jej považovali za posvátný. V únoru 2020 však vodopád ze dne na den zmizel.
Na vině nebyla přírodní pohroma, ale lidský zásah. Už v roce 2016 začala nad vodopádem pracovat největší hydroelektrárna v zemi – Coca Codo Sinclair postavená čínskou firmou Sinohydro. Přehradila tok řeky Coca, odklonila většinu vody do svých turbín a zároveň zadržela sedimenty, které řeka přirozeně nesla. Ty přitom hrály zásadní roli: stabilizovaly dno a vyrovnávaly proud. Bez nich se řeka stala ničivější a začala odnášet kusy říčního dna i břehu.
San Rafael krátce po svém zániku. Řeka si prorazila cestu skrz skálu.
První obětí byl právě San Rafael. Proud podmílal skalní práh tak dlouho, až se skrz měkké podloží před samotnou skálou propadl a prorazil bývalé úpatí vodopádu. Řeka tak nově padala do podzemí a vytékala skrz obrovský přírodní most. Ale i tento stav trval jen několik měsíců, po kterých se skalisko zřítilo úplně a zahradilo řece cestu. Ta si pak o pár set metrů dál vytvořila nové koryto plné prudkých peřejí.
Jenže to byl teprve začátek. Zánik vodopádu spustil regresivní erozi – řeka se začala zakusovat proti proudu a hlouběji do krajiny. Proces postupuje překvapivě rychle, místy stovky metrů ročně. Zmizely kusy břehů, mosty i části silnic, proud ohrozil ropovody vedoucí pralesem a způsobil kontaminaci řeky. Z kdysi stabilního údolí se stalo dynamické, stále se měnící prostředí silně poškozené člověkem.
Nový kaňon, který si řeka vyhloubila. A eroze půdy nadále pokračuje.
Odborníci se obávají, že eroze může dorazit až k samotné přehradě a nenávratně ji vyřadit z provozu. Ekologické škody jsou už teď jisté. Vodopád San Rafael byl nejen úchvatnou podívanou, jeho okolí bylo i biotopem pro ryby, hmyz i ptactvo. Jeho zánik změnil celé ekosystémy a ochudil místní obce o turistické příjmy.
A co víc – samotná elektrárna nenaplnila očekávání, mimo jiné kvůli stále častějším suchům i zanášení sedimenty z oblastí proti proudu řeky. Ačkoli má na papíře výkon 1 500 MW, tedy skoro stejně jako hned tři bloky jaderné elektrárny Dukovany dohromady, ve skutečnosti často běží jen na zlomek této kapacity. Kromě zmíněných ekologických problémů se objevují i časté technické závady. V roce 2024, během nejhoršího sucha za poslední půlstoletí, čelil Ekvádor rozsáhlým blackoutům – a Coca Codo Sinclair nedokázala výpadky pokrýt. I dnes, navzdory miliardovým investicím a politickým dohodám mezi ekvádorskou vládou a čínskou stranou, zůstává projekt spíše zdrojem sporů než stability.
Přehrada, která měla být symbolem pokroku, se tak stává varováním: přírodu lze na čas spoutat, ale nikdy ne zcela porazit.
Přehradu postavila a provozuje čínská firma Sinohydro, která se zároveň roky soudila s Ekvádorem kvůli nedodržení podmínek smluv.
