Článek
Když se lidé v rumunském hornickém městě Certej ukládali na noc, nemohli tušit, že se jejich vesnice během několika minut promění v hrob. Bylo 4:55 ráno, 1. června 1971, když se protrhla hráz usazovací nádrže zlatého dolu. Za pár okamžiků se do údolí vyvalilo půl milionu kubíků toxického kalu s obsahem kyanidů a těžkých kovů. Masa hustého bahna měla sílu menší povodňové vlny, ale její účinky byly o to ničivější – nebyla to jen voda, nýbrž lepkavá, jedovatá směs, která se valila přímo přes domy a ulice.
Bahno se řítilo do nižší části městečka, kde stály desítky obytných domů. Lidé spali, mnozí nestačili ani vstát z postele. Toxická masa okamžitě ničila, čeho se dotkla. Popis pamětníků je děsivý: jed obyčejné látky rozežíral, těla lidí byla nalezena bez oděvů, jakoby o ně připravena během několika sekund. Většina obětí zemřela buď na udušení, nebo byla pohřbena zaživa pod těžkou vrstvou kalu.
Bahno z protržené hráze se valilo krajinou a zavalilo celou vesnici silnou vrstvou jedovatých sedimentů.
Bilance katastrofy byla tragická – oficiálně se hovořilo o 89 mrtvých a více než 70 zraněných. Neoficiální čísla však podle historiků a místních pamětníků mohla být vyšší. Režim Nicolae Ceaușesca měl v té době zájem minimalizovat rozsah neštěstí. Informace o katastrofě byly přísně cenzurovány, fotografie mizely a reportáže zahraničních novinářů byly zamlčovány. I proto dnes v širším povědomí Evropy tato tragédie téměř neexistuje.
Městečko Certej leží v Sedmihradsku, v oblasti bohaté na zlato. Už od středověku zde fungovaly doly, které přežily monarchii i meziválečné období. V druhé polovině 20. století začali komunističtí inženýři používat při těžbě moderní metody loužení kyanidem, chemikálií, která ze zlatonosné horniny účinně uvolňuje drahý kov. Proces je to levný, ale vysoce rizikový. Odpadní kaly se v Certeji ukládaly do obřích nádrží, jejichž hráze nebyly vždy budovány podle nejpřísnějších norem.
Sedmihradsko bylo prosluslé svým nerostným bohatstvím už ve středověku, kdy se tu usazovali horníci z Německa. Dodnes je připomínají opevněné kostely.
Katastrofa nebyla první svého druhu a bohužel ani poslední. Podobné havárie se odehrály už předtím v Sovětském svazu a později i v devadesátých letech v Rumunsku či na Slovensku. Vždy šlo o kombinaci nedostatečné technologie, podceněného rizika a snahy získat zlato co nejlevněji. V roce 1971 k neštěstí přispělo i to, že hráz byla špatně udržovaná a že nadměrné srážky zvýšily tlak na usazovací nádrž.
Dnes v Certeji stále stojí památník obětem, ale mnohé domy nikdy nebyly obnoveny. Starousedlíci si tragédii dlouho připomínali jen potají, protože oficiální historie mlčela. Teprve po pádu komunistického režimu začali místní otevřeně mluvit o hrůzách, které se odehrály – o křiku lidí lapajících po dechu, o pokusech hasičů a horníků dobývat zasypané sousedy, o jejich zdravotních následcích, o tělech, která se našla až po dnech zakonzervovaná v jedovaté hmotě.
Neštěstí v Certeji je mementem, že za těžbu drahých kovů je občas třeba zaplatit cenu, která nelze vyjádřit v penězích. Je to cena lidských životů, zničených komunit i dlouhodobě zasažené krajiny.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
