Článek
Na počátku 13. století byla Kyjevská Rus rozdrobena na množství knížectví, která spolu soupeřila o moc i prestiž. Dynastické spory, oslabení hospodářství a časté konflikty s kočovnými Kumány či Polovci postupně podlomily sílu celého útvaru. Z východu mezitím přicházela mocná síla – Mongolové. Horda sjednocená Čingischánem a vedená jeho potomky postupovala jako nezastavitelný živel. Tito nemilosrdní válečníci byli mistry lehké i těžké jízdy, dokázali operovat na obrovských vzdálenostech a s sebou přinášeli i obléhací techniky převzaté z Číny, především používání střelného prachu.
Od roku 1237 se mongolská vojska pod vedením chána Batu a zkušeného vojevůdce Subedeje valila přes Volhu a ničila jedno ruské knížectví za druhým. Rjazaň, Vladimir-Suzdal a další mocná centra byla dobyta a vypleněna. Obyvatelstvo bylo vražděno, města lehla popelem a z kdysi slavného společenství kyjevských knížat zbývaly trosky. Když se roku 1240 objevili Mongolové u bran Kyjeva, bylo jasné, že město stojí před největší zkouškou své existence.
Mongolové byli proslulí jezdci a válečníci.Kam se přiblížili, tam se šířil děs a panika.
Obléhání začalo koncem listopadu a trvalo osm dní. Mongolové rozestavili své katapulty k branám a nepřetržitě ostřelovali hradby. Obránci, vedení vojvodou Dmytrem, se snažili vzdorovat, ale jejich síly byly proti zkušené stepní armádě nedostatečné. Jakmile se v hradbách objevily průlomy, vtrhla do města mongolská jízda. V úzkých ulicích se rozhořely kruté boje, v nichž zahynuli nejen bojovníci, ale i tisíce obyvatel města. Kroniky popisují ulice plné mrtvých a chrámy proměněné v ruiny. Slavná Sofijská katedrála přežila jen částečně, kláštery byly vyrabovány a město, které bývalo duchovním a kulturním centrem celé Rusi, se proměnilo v trosky.
Pád Kyjeva otevřel Mongolům cestu k definitivnímu podrobení ruských knížectví. Ta se v následujících letech jedno po druhém podřizovala mongolské Zlaté hordě. Každé knížectví muselo přijímat z rukou chána tzv. jarlyk – listinu, která panovníkovi udělovala právo vládnout, ovšem jen výměnou za bezvýhradnou poslušnost a placení daní. Z nezávislých vládců se rázem stali pokorní služebníci. Politická mapa východní Evropy se proměnila k nepoznání. Jen některým oblastem, jako byl třeba Novgorod, se podařilo uchovat si omezenou autonomii, ale i ty musely respektovat nadvládu z východu.
Následky byly hluboké. Ruská města se jen pomalu vzpamatovávala z pustošení, obchodní cesty se přesměrovaly a centrum východoslovanské kultury se posunulo z dnešní Ukrajiny na sever a východ, do Novgorodu, Vladimiru a posléze do Moskvy. Právě ta se o dvě stě let později stala centrem snah o svržení mongolské nadvlády.
Ruská knížata se po stovky let musela dostavit před chánův trůn, pokleknout a slíbit poslušnost a věrnost
V tomto období se do ruské státní správy i vojenské organizace promítly prvky převzaté od Mongolů. Kultura, právo a dokonce i jazyk nesou stopy této epochy. Rus se tak ocitla v odlišném vývojovém kontextu než zbytek Evropy, který se Mongolům dokázal ubránit během invazí do Polska i Uher.
Pád Kyjeva v roce 1240 byl okamžikem, kdy se definitivně završil rozpad Kyjevské Rusi – útvaru, jenž kdysi spojoval slovanské kmeny a položil základ východoevropské státnosti. Od té doby se veškerý politický vývoj odehrával pod stínem mongolské nadvlády. Když skončila, její místo zaujaly nové mocnosti – Moskevské knížectví na východě, které se postupně vyvinulo do dnešního Ruska, a Polsko-litevská unie na západě, pod jejíž záštitou se vyvíjely běloruská a ukrajinská identita.
Mongolský vpád a zkáza, kterou přinesl, se zaryl hluboko do paměti východní Evropy.
