Článek
Když se v Paříži koncem 19. století rozšířily první kopie posmrtné masky „neznámé ze Seiny“ (francouzsky L’Inconnue de la Seine), nikdo netušil, jak dalekou a nečekanou cestu tvář mladé ženy urazí. V měšťanských salonech a uměleckých ateliérech se odlitky zavěšovaly na stěny jako obraz ztraceného klidu; jemný úsměv, hladké rysy, zavřené oči. V době, která byla posedlá vědou o typizaci tváří i romantickou melancholií, budila tahle maska zvědavost: naznačovala příběh, ale zároveň o něm nic neprozrazovala.
Legenda vypráví, že tělo neznámé dívky vytáhli z řeky a patolog, uchvácený jejím výrazem, sejmul sádrový odlitek její tváře, který si vystavil. O jejím životě se nedozvídáme nic; právě tahle neproniknutelnost spustila lavinu spekulací. Byla to zoufalá přistěhovalkyně, švadlenka bez práce, zhrzená milenka? Stala se zrcadlem lidské touhy po kráse, která nic nežádá a všechno slibuje.
Sádrový odlitek se brzy začal ve velkém kopírovat. Masku bylo možné sehnat v pařížských obchodech se sochařskými potřebami, kopie putovaly po Evropě, v některých bytech se vyjímaly nad krbem, jinde v policích vedle literatury. Básníky fascinoval „tichý úsměv“ – tak kontrastní vůči hrůzám smrti. Spisovatel Albert Camus ji označil za „Monu Lisu ze Seiny.“ Sochaři oceňovali dokonalou symetrii a neobvyklý klid mimiky. Fotografie z přelomu století ji stylizovaly do podoby moderní madony i snové múzy.
Tvář „Neznámé“ dnes existuje v tisících kopií, na fotografiích, bustách i obrazech.
Nejpozoruhodnější převtělení ale přišlo v polovině 20. století, daleko od uměleckého světa. Když lékaři začali učit laiky oživovat lidi masáží srdce a umělým dýcháním, bylo třeba tréninkové figuríny s přirozenou, nikoli děsivou tváří. Norský výrobce hraček, který na projektu spolupracoval s popularizátory resuscitace, hledal výraz, jenž by v okamžiku stresu uklidňoval – a vzpomněl si na onu známou masku. Figurína dostala jméno Resusci Anne, resuscitační Anča. Miliony lidí na celém světě se na ní od šedesátých let učí, jak vrátit dech těm, které opustil. Na tváře figurín při nácviku dopadaly polibky jeden za druhým a od té doby se jí přezdívá „nejlíbanější dívka na světě“ – zvláštní paradox, v němž se smrt přetavila v život.
Za tím poetickým paradoxem se skrývá ještě něco: proměna společenského vztahu k lidskému tělu. K posmrtným maskám se dřív přistupovalo jako k posvátným relikviím paměti, něčemu, co může vzdorovat zubu času a uchovat pomíjivou krásu, či alespoň podobu. Dnes v nich spíš vidíme problematickou fascinaci. Kdo měl právo rozhodnout, že tvář „Neznámé“ bude součástí veřejné kultury? Ale má vůbec smysl klást takové otázky zpětně, když právě anonymita částečně chrání důstojnost osoby, kterou neznáme? Moderní citlivost nás nutí tyto vrstvy alespoň pojmenovat – a pak se znovu zadívat na klidný výraz a ptát se, proč na nás pořád tak působí.
„Resuscitační Anča“ nese často tvář neznámé dívky. V žácích má její výraz i podoba vzbuzovat klid.
Možná proto, že nás s neobvyklou naléhavostí učí dvě věci naráz. Zaprvé, že každé dílo či symbol mají vlastní život a často se vymknou úmyslům svého původce; dokázal by si snad někdo dopředu představit pomyslné putování obrazu jedné tváře od pomůcky patologa přes salonní dekor až k záchranářské figuríně?
Zadruhé, že estetika a etika se často prolínají v zajímavých podobách. Tvář, která kdysi spustila řetěz romantických projekcí, dnes – skrze techniku resuscitace – přispívá k velmi praktickému dobru. Mýtus žije dál, jen jinak: krása bez příběhu našla svůj příběh v tom, že pomáhá zachraňovat životy.
A tak „Neznámá ze Seiny“ dál žije mezi námi, aniž bychom o ní cokoliv věděli. Visí v dílnách a galeriích, objevuje se v románech a filmech – a taky v učebnách první pomoci. Kdo si při kurzu přiloží k figuríně rty, možná ani netuší, že skrz tvář bez života se dotýká ozvěny příběhu, který je tak plodný na otázky, symboly a úvahy…
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě!
