Článek
Antonín Sochor se narodil 16. června 1914 ve městě Lohberg v německém Vestfálsku do smíšené česko-německé rodiny. Jeho otec tam pracoval jako horník, ale během první světové války musel narukovat. Tehdy se Antonínova matka, původem Češka, vrátila s dětmi do svého rodného severočeského Duchcova. Tam Antonín vyrostl, absolvoval základní i měšťanskou školu, zapojil se do skautských oddílů a dělnických sportovních organizací. V mládí patřil k aktivním a fyzicky zdatným hochům, kteří vynikali nejen sportem, ale i organizačními schopnostmi.
Ve 30. letech začal studovat na Obchodní akademii v Teplicích, studium však musel přerušit kvůli finanční situaci rodiny. V říjnu 1936 narukoval k vojenské službě do Trenčína, kde absolvoval poddůstojnickou školu a stal se četařem. V době mobilizace roku 1938 byl zařazen u jednotek v Komárně. Po mnichovském diktátu a následné okupaci se vrátil do Duchcova. Tam se dostal do sporu s místními henleinovci a byl zatčen. V květnu 1939 skončil v pracovním táboře Bitterfeld u Lipska.
V táboře se pokoušel o drobné sabotáže, ale nakonec využil svého německého původu a aby se z tábora dostal, podal přihlášku do Wehrmachtu. Než nastoupil, dostal možnost vyřídit své záležitosti doma v Duchcově. To mu otevřelo možnost k útěku, takže se nakonec přes Polsko dostal do SSSR, kde vstoupil do československých jednotek formujících se pod velením Ludvíka Svobody.
Antonín Sochor působil jako instruktor a cvičící důstojník pro československé, ruské i izraelské vojáky.
Hrdina východní fronty
Před rokem 1941 byli českoslovenští vojáci v Sovětském svazu internováni v táborech. To se změnilo ve chvíli, kdy nacistické Německo napadlo SSSR a Čechoslovákům bylo povoleno začít se připravovat na frontové nasazení. V roce 1942 byl vytvořen 1. československý polní prapor, ke kterému se Sochor připojil. Brzy se projevil jako odvážný a schopný velitel.
První bojová zkušenost přišla v březnu 1943 u Sokolova. Sochor se podílel na organizaci obrany ukrajinské vesnice a prokázal schopnost udržet jednotku i v těžkých podmínkách. Byl zraněn a skončil v nedalekém Charkově, který ale záhy Němci v rámci protiútoku znovu obsadili. Sochor, ač zraněný, utekl z nemocnice na poslední chvíli a vzal s sebou i dva další lidi. Všichni ranění, kteří padli Němcům toho dne do rukou, byli pozabíjeni.
V listopadu 1943 se Sochor vyznamenal při útoku na Kyjev, kdy jeho jednotka sehrála klíčovou roli v boji o mosty přes řeku Dněpr. V dalších měsících se účastnil bojů u Žytomyru a dalších operací. Na podzim 1944 byl nasazen do karpatsko-dukelské operace. Dne 14. září byl těžce raněn, z těla mu bylo vyoperováno přes dvě stě střepin. Přesto se po dlouhé rekonvalescenci vrátil k vojenské činnosti, tentokrát už ale jako instruktor a velitel výcviku.
Za svou odvahu obdržel nejvyšší vyznamenání – Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, dále Československý válečný kříž a několik dalších sovětských řádů.
Sochor s posádkou legendárního tanku T-34 „Jan Žižka“ poté, co získali ocenění za osvobození Kyjeva.
Po válce – služba a výcvik pro Izrael
Po roce 1945 zůstal v armádě. Absolvoval Vysokou školu válečnou a postupoval v hodnostech. V poválečném Československu se stal jedním z nejznámějších mladých velitelů, který měl nejen pověst hrdiny, ale i praktické zkušenosti s vedením jednotek v těžkých podmínkách.
V letech 1948–1949 se aktivně zapojil do výcviku židovských dobrovolníků pro izraelskou armádu. Tento výcvik, probíhající na Libavé a byl součástí výrazné československé pomoci nově vznikajícímu státu Izrael. Sochor byl jmenován velitelem výcviku mechanizované brigády, čímž sehrál klíčovou úlohu v přípravě několika stovek mužů a žen na boj na Blízkém východě. Po skončení akce působil jako profesor pěchotní školy v Milovicích a vedl kurzy pro střední velitelský sbor. Byl považován za jednu z nadějí poválečné armády. K 1. červenci 1950 byl povýšen na podplukovníka.
Se ženou Štěpou se poznali při bojích na východní frontě. Měli spolu jediného syna Štěpána.
Smrt v roce 1950 a dohady
V noci z 15. na 16. srpna 1950 došlo ve vojenském prostoru Mimoň k tragické nehodě. Vojenský automobil Škoda, ve kterém Sochor seděl, se střetl s nákladním vozidlem výsadkářů. Náraz zasáhl přímo stranu vozidla, na které Sochor seděl. Utrpěl těžká poranění hlavy a další vnitřní zranění, jimž podlehl v nemocnici v Jablonném v Podještědí.
Oficiální vyšetřování označilo událost za dopravní nehodu, přestože se na místě nenašly žádné brzdné dráhy – řidič nákladního vozu buď nestihl, nebo nechtěl zareagovat. Již tehdy však začaly kolovat spekulace, že smrt mohla být zinscenovaná. Podezření posilovala přítomnost vysokých důstojníků vojenské kontrarozvědky a postava Bedřicha Reicina, který měl mít vliv na vyšetřování a byl později popraven v procesu se Slánským. Reicin údajně Sochora osobně nenáviděl.
Vozidlo výsadkářů zasáhlo přesně místo, kde Antonín Sochor sděl. Těžké zranění hlavy se ukázalo jako neslučitelné se životem.
Sám Sochor před svou smrtí vyjádřil svým blízkým znepokojení nad tím, že se někdo nejspíš pokouší o jeho život. Při vojenské misi ve Středomoří na jeho letadlo zaútočil blíže neurčený stroj. Cítil se sledován a všude chodil s nabitou zbraní. Po roce 1989 se případem zabýval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V roce 2009 vydal závěr, že neexistuje důkaz o záměrném atentátu. Sochorova smrt tak byla uzavřena jako tragická nehoda.
Jisté je jedno: Sochor zůstává symbolem statečnosti a odhodlání, ale i připomínkou občas krutých a smutných zákrut, kterými vedla československá cesta 20. stoletím.
Zaujal tě článek? Začni sledovat Zápisník zajímavostí, ať ti neuniknou další fascinující fakta o světě.
