Článek
10. května 1945 se Praha probouzela do nového dne. Nacistická okupace skončila, město bylo plné vlajek, oslav a naděje. Jenže ulice, kde ještě před pár dny duněla střelba, se brzy staly svědky temného divadla. Časy byly rozjitřené a v lidech stále panoval hněv nahromaděný za mnoho let ponižující okupace. Němci i kolaboranti byli stavěni před spontánní lidové soudy, někdy ani to ne. Taková atmosféra nahrávala i těm, kteří si chtěli vyřídit osobní účty nebo zakrýt vlastní selhání.
Onoho rána z policejní budovy v Bartolomějské ulici vyvedli muže jen ve spodním prádle. Lidé, kteří se kolem něj shromáždili, na něj křičeli, nadávali mu, bili ho. Jmenoval se Jan Sviták a ještě nedávno patřil k nejznámějším postavám českého filmu. Teď prchal před rozlíceným davem a bál se o život.
Svitáka na moře lákala romantická povaha. Sloužil na palubě lodi Wien, když ji zasáhly italská torpéda
Z námořníka umělcem
Jan Sviták se narodil v roce 1895 v Plzni. První světovou válku přežil jen se štěstím – sloužil na rakousko-uherské lodi Wien, kterou Italové potopili torpédy. Sviták se skokem do vody zachránil, ale téměř sedm desítek námořníků té noci zahynulo. Když válka skončila, mladý a urostlý Sviták, kterého na moře původně táhla romantická touha po dobrodružství, se rozhodl zkusit štěstí u divadla.
Ukázal se jako vynikající herec hrdinů a milovníků. Hrál v Pardubicích, Olomouci i v Ostravě, až se postupně dostal do pražského i bratislavského Národního divadla. Jeho hvězda prudce stoupala a brzy se stal známou tváří filmového plátna. Několikrát si vyzkoušel i režii, které nakonec začal dávat přednost. Do roku 1941 natočil patnáct filmů, v mnoha dalších účinkoval. Na divadle spolupracoval s tehdejší hvězdou první velikosti – Vlastou Burianem. U filmu se pak potkali například ve Funebrákovi z roku 1932. Burian ztvárnil i hlavní roli ve Svitákově asi nejznámějším režijním počinu – ve filmu Přednosta stanice. Ve Svitákově trháku Grand hotel Nevada zase v roce 1935 zazářila Lída Baarová.
Sviták tehdy patřil k elitě první republiky, ke které se hrdě hlásil. Režijně stál také za „státotvorným“ filmovým portrétem jednoho ze zakladatelů Československa – Milan Rastislav Štefánik.
Ve filmu Grand Hotel Nevada na námět Františka Langera hrála Baarová Čechoameričanku na rekreaci ve slovenských horách.
Ve službách říšské orlice
Okupace Československa zastihla Svitáka jako ředitele filmových ateliérů v Radotíně. Ty nemohly velikostí konkurovat Barrandovu, ale pod jeho vedením prosperovaly a vznikly v nich desítky známých snímků. Němci měli o český filmový průmysl eminentní zájem. Tehdy nejvýznamnější médium chtěli mít plně pod kontrolou – aby zabránili šíření nepohodlných myšlenek a zároveň udrželi české publikum spokojené s dostatkem „neškodných“ filmů.
Jan Sviták se pod německou patronací stal předsedou filmového klubu v Lucerně. Šlo o místo, kde se scházeli předáci českého filmu, navazovaly kontakty a „pekly“ nové projekty. Sviták tak stál v samém srdci filmového dění a svědectví se rozcházejí v tom, jak svou pozici využíval. Podle jedněch nacistům donášel informace a rekrutoval další kolaboranty, podle jiných to naopak nebyla pravda a Sviták mnohým lidem v kritických chvílích pomohl. Působil i na Česko-moravském filmovém ústředí, oficiálním kontrolním úřadě protektorátní správy, kde dohlížel na to, kdo a na čem bude pracovat.
Konce války se nebál
Když byla na sklonku roku 1944 zastavena filmová výroba a herci byli nasazeni do dílen, kde měli pomáhat s německým válečným úsilím, dohlížel Sviták na pracoviště v ulici Na Poříčí. Přestože ho mnozí varovali, aby před postupující frontou utekl do Německa, nebo se alespoň ukryl na venkově, Sviták to odmítl. Příbuzným naznačil, že má důkazy o tom, že pomáhal rodinám postiženým nacistickou perzekucí, a že naopak shromáždil seznam lidí, kteří Němcům skutečně donášeli.
S kolaboranty se po válce zacházelo tvrdě, Sviták ale věřil, že se obhájí
Hned po osvobození Prahy byl Sviták zatčen Revolučními gardami ve svém luxusním bytě v paláci Bellevue na Smetanově nábřeží. Byt byl prohledán a bývalý režisér a producent odveden na policejní ústřednu v Bartolomějské ulici. Jenže místo řádného vyšetřování a vazby Svitáka už druhý den ráno vystrčili před budovu jen ve spodním prádle. Rozlícený dav, ve kterém mělo být i několik Svitákových kolegů, tam už čekal.
Zakrváceného ho hnali několik desítek metrů až ke kostelu sv. Martina ve zdi. Tam se polomrtvý Sviták zhroutil a dav pokračoval v bití a nadávkách. Nejvíc mu vyčítali údajný podíl na udání a následné smrti Karla Hašlera, což však i rodina slavného písničkáře později označila za výmysl. Svitákovo utrpení ukončil několika ranami z kulometu náhodně procházející sovětský voják.
Sviták bydlel v luxusním paláci Bellevue poblíž Karlových lázní. Byt si pro svůj štáb zabral sovětský maršál Koněv, což dodnes připomíná pamětní deska
Oběť nebo viník?
Dodnes je těžké Svitákovu roli spravedlivě posoudit. Zcela jistě s nacistickými okupanty spolupracoval a požíval jejich důvěry. Současně však existují důkazy, že svou pozici využíval i k pomoci druhým. Pro veřejnost se ale díky své viditelnosti během války stal ztělesněním okupace. Kdo ví, jak by s ním naložily řádné retribuční soudy. Rychlost a systematičnost, s jakou byl hned po válce odstraněn, však naznačují, že mohl být nepohodlným svědkem, kterého bylo nutné umlčet.
Svitákův uprázdněný byt na Smetanově nábřeží si krátce po jeho smrti zabral maršál Ivan Stěpanovič Koněv se svým štábem. Místo se tak stalo trefným symbolem bouřlivého konce války a příchodu nových časů. Koneckonců, celý příběh Jana Svitáka je mementem poválečného chaosu. Ukazuje, jak snadno se spravedlnost může proměnit v pomstu a jak složité bylo v atmosféře euforie i nenávisti po okupaci rozlišit skutečné viny od domnělých.
Zaujal tě článek? Nezapomeň dát sledovat Zápisník zajímavostí!
