Český novinář podal ruku Leninovi a kolaboroval s nacisty. Odbojáři ho otrávili, zmizel beze stopy

Emanuel Vajtauer, narozený 23. prosince 1892 v Táboře, patří k nejkontroverznějším postavám českého novinářského prostředí 20. století. V jeho životě se odráží ideové zvraty, tragédie okupace i morální kompromisy, které se staly osudné řadě českých intelektuálů. Začínal jako radikální levicový aktivista a spoluzakladatel KSČ, aby se ve 40. letech proměnil v jednoho z nejviditelnějších novinářských kolaborantů Protektorátu Čechy a Morava.

Vajtauer vyrůstal v Táboře, po studiích filozofie a psychologie působil na univerzitách v Praze, Vídni a Paříži. Brzy se zapojil do anarchistického a komunistického hnutí a začal psát do levicových časopisů. V roce 1920 se účastnil sjezdu Kominterny a tam se osobně setkal s Leninem. O rok později byl u založení KSČ a patřil mezi její první představitele. Už tehdy se profiloval jako novinář se schopností psát velmi emotivní, angažované, až dryjáčnické texty. Když ale v roce 1929 stranu ovládl Klement Gottwald a jeho křídlo, neměli pro Vajtauera místo a musel ve straně i v Rudém právu skončit.

Zhrzený novinář zůstal přesvědčeným levičákem, ale zahořkl ke KSČ a k Sovětskému svazu, jenž byl Gottwaldovým patronem. Psal pro české Národní socialisty (neplést s německými nacisty) a jejich nakladatelství Melantrich. S postupem 30. let opakovaně varoval před fašistickou hrozbou, aby po zklamání z Mnichovské krize otočil a začal ve svých textech hlerdat způsoby, jak s Němci žít.

Po okupaci v březnu 1939 se Vajtauer znovu výrazně posunul. V letech 1941–1942 působil jako šéfredaktor Večerníku Českého Slova, kde se přiklonil k otevřené kolaboraci. Publikoval články, které útočily na Edvarda Beneše, exilovou vládu i na Židy. Udržoval kontakty s Karlem Hermannem Frankem a stal se součástí propagandistického aparátu, který měl obyvatelstvo protektorátu přesvědčovat o loajalitě k Říši. Reinharda Heydricha například přirovnával ke Karlu IV., který se prý také snažil „zajistit přežití českého národa v objetí s říší.“

Z jeho protektorátní kariéry se do dějin zapsaly dvě události. Tou první byla tzv. chlebíčková aféra z 18. září 1941. Tehdy se Vajtauer účastnil audience vybraných kolaborantských novinářů u premiéra Aloise Eliáše. Několik přítomných bylo tehdy otráveno podávanými chlebíčky inbfikovanými bakteriemi tyfu a tuberkulózy. Jeden z novinářů, Karel Lažnovský, na následky otravy zemřel. Vajtauer onemocněl a několik týdnů se zotavoval v podolském sanatoriu SS. Za celým spiknutím stál sám Eliáš a jeho okolí, které bylo napojené na české odbojáře.

Druhá epizoda se odehrála během Heydrichiády. Po atentátu na R. Heydricha a následném vypálení nevinné osady Lidice ve Večerníku Českého Slova vyšla báseň Přísaha českého dělníka. Text na první pohled oslavoval Heydricha, ale první slova jednotlivých veršů dohromady tvořila protinacistické poselství. Když se na podvrh přišlo, byl Vajtauer okamžitě zbaven funkce šéfredaktora. Autora básně se gestapu vypátrat nepodařilo, po válce se k jeho autorství přihlásil Václav Sábl.

Vajtauer se ale brzy vrátil do popředí. V roce 1942 se stal vedoucím redaktorem obnovené Přítomnosti. Tento časopis, původně prestižní fórum české meziválečné intelektuální elity pod vedením Ferdinanda Peroutky, byl za okupace proměněn v nástroj protektorátní propagandy. Časopis ale neměl příliš velký čtenářský úspěch, což se Vajtauer rozhodl kompenzovat ještě větší angažovaností. Němečtí cenzoři mu prý dokonce doporučovali, ať se ve svém zápalu krotí, protože nepůsobí přesvědčivě.

S koncem války přichází i konec Vajtauerovy vystopovatelné existence. Poslední potvrzená zpráva pochází z 30. dubna 1945, kdy údajně odjel z Prahy do Jindřichova Hradce, za svým otcem, zatímco doma na Malé straně nechal manželku i s rodinou. Vajtauer st. jeho příjezd popřel, někteří svědci ale tvrdili, že jej ve městě spatřili ještě 5. května. Poté se nad ním zavírá voda. Už nikdy nebyl nalezen, neexistuje záznam o jeho zatčení ani o smrti.

Národní soud s ním nicméně naložil jasně: 22. dubna 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Tím byl formálně uzavřen proces s jedním z nejznámějších protektorátních novinářů. Jenže na rozdíl od jiných jeho kolegů, kteří skončili před soudem či na popravišti, Vajtauerův skutečný osud zůstává zahalen. Historici dodnes nevědí, zda se stal obětí poválečného lynče, zda zemřel cestou z Prahy, nebo zda se mu podařilo uprchnout. Jediné, co zůstává, je prázdné místo v dějinách a varovný příběh o člověku, který dokázal během života projít cestu od radikálního levicového vizionáře po novináře ve službách okupantů.