Článek
Představte si Moskvu na počátku 17. století. Zasněžené střechy, zvonice, kostely a za jejich hradbami tisíce hladových a rozzuřených lidí. Uvnitř Kremlu, v palácích carů, se tísní cizí vojáci – Poláci, kteří sem před dvěma lety vstoupili v naději, že ovládnou celou Rus. A teď? Jsou obklíčeni, odříznuti od zásob a čekají na pomoc, která nikdy nepřijde.
Tento dramatický obraz má své kořeny v období, kterému Rusové říkají „Smuta,“ smutné časy. Po smrti posledního Rurikovce země zůstala bez pevné ruky. Jeden samozvaný car střídal druhého, do hry vstupovali ambiciózní bojaři i cizí mocnosti. A právě tehdy se na scéně objevila Polsko-litevská unie – tehdejší velmoc, jejíž král Zikmund III. Vasa snili o tom, že carský trůn připadne jeho synovi Vladislavovi.
Rekonstrukce dobového polsko-litevského vojska v podání reenactorů, včetně proslulých okřídlených husarů.
Roku 1610 se zdálo, že sen se naplní. Polské vojsko porazilo ruské oddíly u Klušina a vstoupilo do Moskvy. V Kremlu vztyčili svou vlajku a část ruské šlechty přísahala polskému princi věrnost. Vypadalo to, že mocenský převrat je dokonán. Jenže za hradbami žilo město, které cizince nepřijalo.
Začaly nepokoje, povstání i hladomory. Cizí vojáci byli vnímáni jako okupanti a slibovaný princ Vladislav nikdy nedorazil, pouze vyslal své zástupce. Navíc jeho otec Zikmund odmítl, aby přijal pravoslaví. V té chvíli se proti Polákům zvedla vlna odporu, která sjednotila kněze, šlechtice i prosté měšťany.
Do čela povstalců se postavil řezník Kuzma Minin, který dokázal získat peníze a muže, a kníže Dmitrij Požarskij, jenž jim dal vojenský řád. Společně táhli na Moskvu, aby vyhnali okupanty. Léto a podzim roku 1612 byly naplněny boji, přepadovými útoky a blokádami. Polská posádka v Kremlu se ocitla v pasti. Hlad začal být nesnesitelný – kroniky popisují, jak vojáci jedli koně, psy a nakonec i mrtvoly. V ulicích Moskvy se mezitím lidé semkli kolem svých vůdců a očekávali rozhodující střet.
Vyčerpaní Poláci se nakonec po dlouhém obléhání vzdali a Kreml opustili.
Ten přišel v říjnu. Polské posily se pokusily prorazit blokádu a dostat se k obklíčeným. Na Lubljanské poli se ale střetly s povstaleckou armádou a utrpěly porážku. Odříznutý Kreml ztratil poslední naději. Dne 7. listopadu 1612 se brány otevřely. Vyhladovělí Poláci se vzdali a byli odvedeni z Moskvy. Lidé plakali radostí, zvony zněly po celém městě. Rusko bylo svobodné – alespoň na chvíli.
Vyhnání Poláků mělo obrovský význam. O dva roky později byl zvolen nový car Michail Romanov, čímž začala dynastie, která vládla Rusku více než tři století. Vzpomínka na rok 1612 se stala symbolem národní jednoty, připomínkou, že i ve chvílích největšího chaosu se lid dokáže spojit a ubránit svou zemi. Pro Polsko to byla promeškaná příležitost – namísto carské koruny zůstala jen trpká vzpomínka na neuskutečněné ambice. Pro Rusko to byl okamžik, kdy se zrodila nová identita, vybudovaná na odporu proti cizí moci.
Kdybychom dnes stáli na Rudém náměstí a dívali se k hradbám Kremlu, sídlu Vladimíra Putina, těžko si představit, že právě tady kdysi vlála polská vlajka. A přece tomu tak bylo – příběh, který dodnes připomíná, že dějiny se mohou zlomit během jediného podzimu.
