Článek
Martini je koktejlový minimalismus ve své nejčistší podobě: tvrdý destilát, trochu aromatizovaného vína, led a citlivá ruka barmana. V té jednoduchosti se skrývá množství rozhodnutí, která dělají rozdíl mezi mdlým nápojem a tekutou elegancí. I proto se o martini vedou vášnivé debaty – a popkultura je přiživuje už desítky let.
Za nejslavnějšího ambasadora nápoje se samozřejmě považuje James Bond. Jeho „protřepat, nemíchat“ patří k nejcitovanějším replikám filmové historie. Flemingův literární Bond přitom nebyl dogmatik: v románu Casino Royale si třeba objedná drink Vesper, ve filmech se uchyluje k bourbonu, vínu i pivu. Shaker při přípravě Martini nejspíš volí proto, že chce koktejl co nejchladnější a bez kompromisů výrazný. V praxi totiž třepání směs prudce ochladí, provzdušní a rozbije na mikroskopické ledové střepy; výsledek je ostřejší a vůně jalovce z ginu a chuť vermutu vystoupí jinak než po pomalém míchání.
Z toho někdo vyvodil legendu, že Bond volí třepání, aby nápoj naředil vodou a zůstal střízlivější. To je ovšem hloupost: ředění je neoddělitelnou součástí přípravy martini tak jako tak. Stirring i shaking přidávají do nápoje vodu z tajícího ledu – a rozdíl mezi nimi není tak drastický, aby z tvrdého koktejlu dělal limonádu. Bond navíc pije martini proto, že ho má rád studené, čisté a precizně udělané, ne jako trik proti opilosti. Koneckonců, jedná se o jeden ze silnějších míchaných drinků.
Sean Connery zúročil léta v roli Bonda a stal se tváří slavné značky bourbonu.
Co tedy přesně v martini je? V klasické podobě jde o gin a suchý vermut. Gin lze v některých variantách smíchat či dokonce nahradit vodkou. Slovíčko „dry“ se může vztahovat jak k typu vermutu, tak k poměru jednotlivých složek– čím je koktejl „sušší“, tím méně vermutu obsahuje. A tady přichází na scénu Winston Churchill se svou lapidární filozofií. Podle často citované anekdoty stačí nad sklenkou „vermutu jen zamávat“, případně se u nalévání „uctivě poklonit směrem k Francii“. Smysl je jasný: gin má hrát první housle, vermut jen šeptat. Churchill jako náruživý piják odmítal „mokřejší“ verze s výrazným vínným charakterem, které si libují v jemnosti a bylinkovém dozvuku.
Galerie slavných pijáků je ovšem mnohem širší než Bond a Churchill. Ernest Hemingway si liboval v tzv. „Montgomery“ martini v poměru zhruba patnáct ku jedné – název prý odkazuje na maršála Montgomeryho, který neútočil bez drtivé převahy. Franklin D. Roosevelt míchal martini v Bílém domě a používal je jako diplomatické mazivo; jeho verze bývala „mokrější“ a nebál se přidat i kapku olivového nálevu. Dorothy Parker k nápoji připsala větu, kterou znají barmani po celém světě: „Mám ráda martini, nejvýš však dvě. Po třetím jsem pod stolem, po čtvrtém pod hostitelem.“
Mezi milovníky Martini patřil Winston Churchill i prezident Roosvelt, stejně jako v politice ale oba preferovali rozdílný styl.
