Článek
Na jaře roku 1899 se v Polné na Vysočině našlo tělo mladé švadleny Anežky Hrůzové. Byla zavražděna, tělo neslo stopy brutálního útoku a v kraji se okamžitě začaly šířit fámy o takzvané „rituální vraždě“. Za údajným krvavým rituálem měl stát židovský mladík Leopold Hilsner, který v Polné žil na okraji společnosti a živil se příležitostnými pracemi.
Soud, který následoval, se stal jedním z nejskandálnějších procesů přelomu století. Nebylo žádných přímých důkazů, Hilsner měl spíše pověst podivína než nebezpečného zločince, přesto se v novinách i mezi obyvatelstvem okamžitě ujala představa, že „židovský tulák“ vraždil, protože to vyžaduje jeho víra. Takzvané krevní pověry, podle nichž Židé zabíjejí křesťanské panny, aby jejich krev použili k pečení macesu, byly tehdy stále živé.
Ilustrace z dobové antisemitské brožury, která měla znázorňovat způsob vraždy nebohé Anežky.
Atmosféra procesu byla poznamenána nenávistí. V soudní síni se střídali svědci, kteří přinášeli rozporná svědectví, a znalci, jejichž posudky byly více než problematické. Přesto soud v roce 1900 Hilsnera uznal vinným a odsoudil ho k trestu smrti.
Polná se stala symbolem, ale vášně zachvátily celou monarchii. Česká společnost, která se ráda prezentovala jako humanistická a pokroková, náhle ukázala svou temnější stránku. V novinách vycházely otevřeně antisemitské texty, v hospodách i na náměstích se volalo po krvi Židů. Flašinetáři na jarmarcích prozpěvovali: „Nekupujte u Židů - kávu, cukr, mouku - zanili nám Anežku - modrookou holku.“
Mnozí tehdejší intelektuálové i politici se přidali k davu. Antisemitismus měl v českých zemích hluboké kořeny, a to i mezi lidmi, kteří se jinak hlásili k ideálům demokracie a národní rovnoprávnosti. Právě proto působil proces tak explozivně – byl zrcadlem, v němž se česká společnost nepoznávala ráda. Antisemitismus byl přitom v Evropě na vzestupu - ve Francii byl jen o pár let dříve bez důkazů a na základě předsudků odsouzen vojenský důstojník židovského původu Alfred Dreyfus.
Kresba z vyšetřování vraždy.
Uprostřed toho všeho vystoupil profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Nebyl právníkem ani přímým účastníkem procesu, ale odmítl mlčet. Ve svých článcích a veřejných vystoupeních zpochybňoval celý koncept „rituální vraždy“ a kritizoval, jakým způsobem soud pracoval s důkazy.
Za svůj postoj sklidil obrovskou nenávist. Byl osočován, že je „židovský agent“ nebo „nepřítel národa“. Dokonce mu studenti pískali pod okny a kolegové na univerzitě mu vyčítali, že se staví proti „českému lidu“. Masaryk přesto vytrval – a právě tato odvaha z něj v očích budoucích generací udělala obránce pravdy a demokracie.
Antisemitská karikatura se vysmívá Masarykovi za to, že je slouha velkého židovského kapitálu.
Hilsnerův příběh neskončil šťastně. Po prvním rozsudku smrti byl v dalším procesu odsouzen znovu – tentokrát i v souvislosti s další vraždou, kterou mu připsali. Šlo o dívku Marii Klímovou, která zahynula ve stejné vesnici o dva roky dříve. Císař František Josef I. mu sice změnil trest na doživotí, ale Hilsner strávil dlouhé roky v těžkém žaláři. Na svobodu se dostal až po amnestii roku 1918, když už Rakousko-Uhersko neexistovalo. Odstěhoval se do Vídně, kde dožil v chudobě, osamělý a poznamenaný životem vyvrhele. Nikdy se neprokázalo, že by vraždy skutečně spáchal – a pravděpodobně byl obětí justičního omylu. Zemřel roku 1928.
Hilsnerův proces tak dodnes zůstává temným mementem českých dějin. Ukazuje, jak snadno se mohou předsudky a nenávist proměnit v justiční perzekuci. A zároveň připomíná, že i uprostřed nenávistného davu se může najít hlas, který se nebojí stát za pravdou – tak, jak to udělal Tomáš Garrigue Masaryk.
Hilsner před druhým soudem v Písku.
Zdroje:
