Článek
Deváté a desáté století nebylo pro papežství právě šťastnou dobou. Římský biskup měl sice v očích křesťanů výjimečné postavení, ale reálná moc se dávno vytratila spolu s pádem římské říše. Zatímco v Evropě se formovaly nové státy a dynastie, Řím se proměnil v provinční město, kde soupeřily místní šlechtické rody. Papež nebyl uznávaným vladařem ani nezávislou autoritou. Stal se spíš cenou v mocenské hře, kořistí, kterou si chtěl každý přisvojit. Zpětně historikové označovali toto období papežské vlády jako temné století. Jiní mluvili dokonce o pornokracii, vládě prostitutek.
První dáma Říma
Za skutečnou zakladatelku „vlády milenek“ bývá považována Theodora, manželka římského konzula Theofylakta. Její muž byl jedním z nejmocnějších mužů v Římě a pár společně více než deset let městu efektivně vládl. Papež Jan X. se údajně dostal do úřadu právě proto, že byl Theodořiným milencem.
Kronikáři ji popisovali jako mimořádně krásnou a zároveň chytrou ženu, která si dokázala získat respekt i obdiv. Neváhali však dodat, že svého vlivu dosahovala především přes ložnici. Biskup Liutprant ji ve své kronice nazval dokonce děvkou bez studu. Prelát ale zároveň patřil k odpůrcům Theodořiny rodiny a na všech jejích příslušnících nenechal nit suchou. Ať už je na tom pravdy kolik chce, jedno je jisté: Theodora byla silnou ženou, která se rozhodla vzít osud do svých rukou. V době, kdy ženy hrály v politice obvykle jen vedlejší role, vystoupila Theodora do popředí a stala se skutečnou paní města.
Papež obklopen ženami, manuskript z 15. století
Marozia, pravá papežská královna
Ještě výraznější stopu zanechala Marozia, dcera Theodory. Už v patnácti se měla stát milenkou svého vzdáleného strýce, papeže Sergia III. a společně měli dokonce zplodit syna, který měl jednou dosednout na papežský stolec. Postarší Sergius ale nevládl dlouho a Maroziina rodina měla prsty ve volbě hned několika jeho nástupců.
Po smrti své matky i prvního manžela si Marozia rychle znepřátelila již zmíněného papeže Jana X. a musela utéci. Našla si rychle nového manžela Guye, vévodu toskánského, a společně v čele armády vtrhli do Říma. Papeže zatkli v jeho lateránském paláci a zavřeli ho do žaláře. Zde ho podle kronikářů buď nechali zemřít hladem, nebo zadusili polštářem.
Marozia pak dosazovala na papežský stolec své vlastní kandidáty – poslušné loutky, které jí měly zajistit kontrolu nad církví i Římem. Největší triumf však přišel, když se papežem stal její vlastní syn Jan XI. – podle některých právě ten, kterého zplodila se Sergiem III. Matka vládla městu a syn vládl církvi: Řím byl v jejich rukou jako nikdy předtím.
Ambice Marozie ale neznaly hranic. Po smrti Guye se provdala za jeho nevlastního bratra, italského krále Huga. Zdálo se, že nyní spojuje papežskou moc s královským majestátem a nic ji nemůže ohrozit. Jenže právě během svatebních oslav udeřila zrada: její vlastní syn z předchozího manželství, Alberich, povstal proti ní, rozpoutal v Římě převrat a přinutil Huga k potupnému útěku. Marozia byla zajata a zbytek života strávila v žaláři. Její potomci ale vládli Římu dál, a dle kronikářů podobně neslavně. Její vnuk, papež Jan XII., údajně zemřel rukou žárlivého manžela, chycen přímo při činu v ložnici.
Smrt papeže Jana XII. z rukou žárlivého manžela
Déjà vu v Renesanci
Bylo by lákavé považovat temné století za jedinečnou epizodu, kdy papežství upadlo do dekadence. Jenže stačilo pár staletí a podobný obraz se vrátil. V 15. století se na papežský stolec dostali muži, kteří se místo duchovní služby oddávali nádheře, politickým machinacím a milostným aférám. Renesanční Vatikán byl znovu spojován s intrikami a skandály, byť tentokrát už ne s vlivem žen, ale s rozpínavostí mocných rodů jako Borgiové či Medicejové.
Právě kontrast těchto epoch ukazuje, jak proměnlivá byla v průběhu staletí prestiž papežského úřadu. A také to, že církevní dějiny nejsou jen o teologických disputacích a koncilech, ale i o vášni, intrikách a osobních ambicích – ať už mužských, nebo ženských.
