Článek
Leonid Iljič Brežněv patřil k nejmocnějším mužům 20. století. V čele Sovětského svazu stál od roku 1964 až do své smrti v roce 1982 – déle vládl jen Josif Stalin. Do dějin se zapsal jako symbol „éry stagnace“, ale také jako muž, který nesl hlavní odpovědnost za invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Právě v této souvislosti vznikla tzv. Brežněvova doktrína, která ospravedlňovala zásahy Moskvy proti jakémukoli odklonu satelitních států od sovětského modelu. Přestože jeho politické dědictví je dobře známé, otázka jeho národnosti zůstává sporná.
Skromné dětství
Brežněv se narodil 19. prosince 1906 v ukrajinském městě Kamjanske, které tehdy neslo jméno Jekatěrinoslav a náleželo k Ruské říši. Šlo o rychle rostoucí průmyslové centrum na břehu Dněpru, kde hutě a železárny určovaly životní rytmus. Otec Ilja Jakovlevič byl hutník, matka Natalja Denisovna se starala o domácnost. Rodina žila skromně, což se později hodilo do obrazu „dělnických kořenů“, na které sovětská propaganda kladla důraz.
Skutečnost, že se Brežněv narodil a vyrůstal na dnešní Ukrajině, bývá připomínána v debatách o jeho původu. Jeho rodinné zázemí však ukazovalo na Rusko. Otec pocházel z Kurské gubernie, matka měla rovněž ruský původ a doma se mluvilo rusky. V některých sovětských dokladech měl přesto uvedenu jako národnost „Ukrajinec“. Nebylo to jeho osobní vyjádření, spíše úřední kategorie založená na místě narození. V Ruské říši i v raném Sovětském svazu byla hranice mezi označením „Rus“ a „Ukrajinec“ neostrá. Mnohé rodiny se považovaly za ruské, i když po generace žily na ukrajinské půdě, zatímco jiné se naopak hlásily k ukrajinské identitě, i když používaly ruský jazyk.
Sám Brežněv měl v této věci jasno. Ve svých pamětech napsal: „Jsem Rus, jsem proletář, a jsem hutník původem.“ Jako o Ukrajinci o sobě nikdy nemluvil.
Mladý Leonid Iljčič se svou ženou Viktorií
Ukrajinští přátelé a spojenci
Ještě během studia hutního inženýrství vstoupil Brežněv v roce 1929 do komunistické strany. Po promoci v roce 1931 pracoval v hutích a dál se stranicky angažoval. Teprve v druhé polovině 30. let začala jeho kariéra strmě stoupat. Stalinovy čistky koncem třicátých let odstranily mnoho zkušenějších funkcionářů a vytvořily prostor pro mladé kádry. Brežněv, který byl loajální a poslušný, této situace využil a rychle postupoval nahoru.
Za druhé světové války působil jako politruk v armádě, kde se naučil organizační disciplíně a získal kontakty, které mu po válce pomohly. Následně zastával funkce na Ukrajině, v Moldávii i v Kazachstánu a jeho kariéra se trvale odvíjela směrem k vrcholu. Už tehdy kolem sebe soustřeďoval lidi z Dněpropetrovska – později proslulé jako „Dněpropetrovská mafie“. Patřili k nim Andrej Kirilenko, Nikolaj Tichonov nebo Konstantin Černěnko. Tito muži původem z Ukrajiny tvořili po následující desetiletí jeho oporu v Moskvě.
Významnou postavou jeho rané kariéry byl Nikita Chruščov. Oba pocházeli z ukrajinského prostředí a znali se od třicátých let. Když se Chruščov stal po Stalinově smrti vůdcem SSSR, podporoval Brežněva při jeho vzestupu. Ten byl vnímán jako jeho spolehlivý muž – až do chvíle, kdy se v roce 1964 přidal k těm, kdo Chruščova sesadili a sami převzali moc.
Nikita Chruščov a jeho chráněnec Brežněv během II. světové války
Dnešní pohled
Otázka Brežněvovy národnosti zůstává otevřená. Argumenty pro ukrajinský původ stojí na místě narození a na úředních dokladech, které ho jako Ukrajince evidovaly. Argumenty pro ruský původ vycházejí z rodinných kořenů a z toho, že se sám vždy označoval za Rusa.
Rozhodující je i dnešní vnímání. Ukrajina se k Brežněvovi nehlásí, protože je vnímán především jako zosobnění sovětského útlaku. Naopak v Rusku se často objevuje nostalgie po jeho éře, která je spojována s jistotami a stabilitou. Spor o Brežněvovu národnost tak není jen otázkou historických faktů, ale i odrazem současných vztahů mezi oběma národy. Brežněv zosobňuje složitou historii prostoru, kde se ruské a ukrajinské vlivy po staletí mísily a prolínaly. A také připomíná, že dějiny bývalého Sovětského svazu nelze jednoduše rozdělit podle dnešních hranic a národních identit.
