Psychopati vládnou světu. Páchají spoušť v rodinách, firmách i státech

Mám to (ne)štěstí, že můj otec je jako vystřižený ze žurnálu Psychopat roku. Nemůže za to, narodil se tak a i přes velmi náročné soužití s ním jej mám ráda. Navenek je dokonalý — má svou firmu, stovky zaměstnanců, je otcem čtyř dětí a snaží se být co nejlepším sousedem. Každý den běhá, udržuje se v dokonalé formě a dokonalé také musí být vše v jeho životě — samozřejmě výhradně podle jeho představ o dokonalosti. Na jeho chování v rodinném kruhu i v podnikání lze ale definovat psychopaty obecně, protože jeho vlastnosti jsou do puntíku shodné s Elonem Muskem nebo Donaldem Trumpem. Být v jejich pozici on, chová se úplně stejně.

Politika totiž lidi typu mého otce přitahuje a jakmile dosáhnou určitého společenského statutu, zákonitě do veřejných funkcí vstupují. U něj jde o vtipné pokusy na komunální úrovni, kde se ale naplno projevuje jeho vůle, mocichtivost i metody, kterými je schopný diskreditovat své odpůrce.

V textu níže píši o opravdovém psychopatovi, nikoli o sociopatii, tedy o emoční poruše vzniklé díky traumatu nebo zanedbání péče v dětství. Pravý nefalšovaný psychopat je totiž odlišný už jako dítě a za svou poruchu nemůže, mozek mu funguje jinak a amygdala i přední mozkový lalok odpovědné za vnímání emocí mají své funkce potlačené. Vědci se kloní k názoru, že mezi populací vychází četnost psychopatů zhruba na jednoho mezi stem ,,běžných“ občanů.

Největší nebezpečí psychopati představují kvůli své nebývalé schopnosti maskovat se za fasádu lidskosti. Tváří se normálně, lidsky, přívětivě, a dokonce i lidem pomáhají. Pro nejbližší členy rodiny takového jedince je ale život složitý, čím víc se psychopatovi daří, tím více rodina (i ostatní) trpí a pokud chcete odejít i přes nesouhlas protistrany, nastane peklo. Je tak opravdu dobré vědět, co lze od psychopatů čekat, jak je můžete bezpečně poznat a jaké kroky proti těmto lidem skvěle fungují.

Ze své zkušenosti vím o asi čtyřech až pěti situacích, kde psychopatům maskování nefunguje a naplno odhalí svou pravou podstatu. Díky tátovi jsem se tak vyhnula několika toxickým partnerům i kamarádům a neskončila jsem pod vedením psychopata ve firmě, kam jsem měla jít pracovat. Bude to znít vtipně, ale psychopati jsou jako AI — když je položíte do situace, pro kterou nejsou naprogramovaní, zavaří se jim mozek a často z nich začnou padat úplné hlouposti.

Pro identifikaci potenciálního problémového jedince například v rodině poslouží výlet na kole. Psychopat je neuvěřitelně soutěživý tvor a tak stačí před nějakým úsekem navrhnout, že kdo bude v cíli dřív, dostane nějakou — jakoukoli — odměnu. Ať už půjde o romantickou vyjížďku nebo zcela nevinný výlet za hezkého počasí, dočkáte se pomyslného přepnutí v mozku a uvidíte tu jízdu. Je úplně jedno, že dvoumetrový vysportovaný muž nemůže s padesátikilovou ženou soutěžit, on prostě soutěžit bude a nechá vás okamžitě v závěsu bez jakékoli známky empatie. Vidina soutěže, ať už na kole nebo v jakékoli jiné nevhodné situaci není opomenutelná a psychopat jí vždy využije. Také jízda autem je vypovídající, snížený práh vnímání rizika spojený s poruchou emocí vede k riskantním manévrům, vybržďování, lepení se na kamiony a neustálým nadávkám, kdy za všechny problémy provozu mohou ,,oni“.

Svalování viny na jiné je také běžným projevem psychopatů. Funguje to velice dobře ve spojení s omluvou — tu nikdy v plném a upřímném znění neuslyšíte. Proti běžným lidem se psychopati omlouvají dvěma způsoby. První verzí je empatické ,,promiň, ale“, kdy za ale můžete dosadit cokoli — jezdím nebezpečně, ale může za to kamioňák, seřval jsem tě, ale může za to stres v práci, byl jsem nevěrný, ale můžeš za to ty. Všechny tyto možnosti vedou ke stejnému cíli — vzbudit lítost, převést vinu jinam a vyjít ze situace jako ten skutečně zraněný. Je to ale jen přetvářka.

Druhou možností chování psychopata při žádosti o omluvu je útok. ,,Tak ty chceš, abych se ti omluvil? A omluvíš se mi ty za …“, ,,A ty po mně chceš omluvu? Ty která děláš …“, ,,Ty nevidíš, co pro tebe dělám? A ještě se mám omlouvat?“, to vše jsou věty, které jsou v běžném repertoáru psychopatů, když mají pocit, že nad vámi mají kontrolu. První případ je spíše fáze smiřování nebo seznamováni, druhá je alarmující, protože váš psychopatický protějšek, kamarád nebo šéf již vycítil, že si útok může dovolit. A tady jde do tuhého.

Poslední záludnou otázkou, na kterou psychopati zareagují vždy stejně, je ,,A proč to děláš?“, ,,A pro koho to děláš?“, v kontextu rodiny, práce, politiky, čehokoli. Dozvíte se vždy, že tráví desítky hodin času v práci kvůli rodině, do politiky vstoupil kvůli lidem, rodinu terorizuje svými požadavky a perfekcionismem kvůli rodině samotné a nezřídka jste mohly právě absolvovat dvouhodinovou hádku, kdy na vás protějšek řvě, jen abyste se dozvěděly, že to dělá pro vás.

Soutěživost, vnímání rizika, schopnost omluvit se upřímně a opravdově společně s otázkou na motivaci jsou naprosto spolehlivé způsoby, jak potenciálně problémového psychopatického jedince odhalit a vědět, s kým máte tu čest.

Výše uvedené příklady situací a otázek platí pro rodinu a partnerské soužití. Úplně odlišná disciplína je psychopat na pracovišti. Jde totiž o naprosto ideální prostředí, kde se neodhaluje tolik z každodenního života a soukromí, lze tedy daleko efektivněji manipulovat a hrát na všechny strany.

Předně je třeba říci, že psychopati často pracují nejlépe, podávají nejvyšší výkon a k práci přistupují s až náboženskou oddaností. Soutěží s každým a když není s kým, neustále chtějí zlepšovat sami své vlastní výkony. To může znít skoro jako ideální zaměstnanec, má to ale háček. Otec mi dokonce dnes zcela upřímně říká, jaké používá metody a taktiky, tak to mohu přetlumočit přímo jeho slovy.

Když byl mladý, pracoval více než kolegové a našel si vždy jednoho manažera nebo ředitele, který byl ,,slabý kus“. Tomu naprosto chladnokrevně a cíleně ulehčoval práci, dělal vše za něj a podával trojnásobný výkon proti jeho kolegům. Po nějakém čase onen slabý kus zlenivěl a přestal si dávat pozor. V tu chvíli přišla tátova příležitost a začal konstruovat uvnitř firmy plán, jak tohoto manažera odstavit a zaujmout jeho místo. Strategie byla jasná — dělám více než on, stejně vše dělám za něj a jsem daleko výkonnější než kolegové i onen manažer. A vyšlo to. Po zhruba roce se stal finančním ředitelem firmy v pouhých 25 letech a pak přišel zlom, ředitelem firmy byl totiž jiný psychopat.

Uvnitř firmy tak začali dva psychopati — můj otec a ředitel firmy — sjednocovat své podporovatele a začala válka, majitelem byl zahraniční investor, který o situaci v České republice nevěděl. Výsledkem bylo, že otec vzal několik jemu věrných zaměstnanců z oné firmy a založil svou vlastní, kterou vede dodnes. Výjimečné výkony a neuvěřitelné nasazení tak nakonec firmu málem položilo a výsledkem bylo, že vnitřní válka vedla k odchodu poloviny zaměstnanců. Na první pohled ideální zaměstnanec se tak rozhodně nevyplatil.

Vrcholným cílem každého psychopata je politika, nabízí totiž moc nad životy jiných a potenciální obdiv davů. To jsou dvě komodity, po kterých tito lidé touží nejvíce. Jak již bylo v textu zmíněno, budou to vždy dělat pro lidi, pro rodinu, pro děti a nebo pro někoho jiného — nikdy se nepřiznají, že do politiky vstoupili hlavně kvůli sobě. Také budou šarmantní, vzbudí sympatie množství příznivců a výkonností zastíní všechny okolní kolegy. Vrcholnou kombinací svých dovedností postupně eliminují nepřátele, postaví strukturu strany výhradně z obdivovatelů nebo podřízených prospěchářů a dokáží své postoje měnit podle aktuálních nálad sebe i společnosti. Kontrola bude naprosto centralizovaná v rukou jednoho člověka — psychopata.

Jakmile se k moci dostanou, začnou tvořit — samozřejmě pro lidi, rodinu, společnost či kohokoli jiného — svůj svět, který podléhá výhradně jejich představám. Psychopata v politice poznáte podle typu omluvy popsané výše, když se něco povede, a také podle přijímání uznání nebo úspěchu. Povede-li se cokoli psychopatickému jedinci, výhradně za to může vždy on sám. Neúspěch je vinou ostatních nebo okolností, úspěch je vždy přímým přičiněním onoho politika.

Donald Trump je dobrým příkladem, našli by se ale i jiní, nám bližší politici vykazující téměř totožné chování. Zeď na hranicích Mexika nestaví USA nebo ministerstvo vnitra, staví dle jeho rétoriky sám Trump. Ameriku nepozvedne jeho vláda, nýbrž on sám. On sám také vyjedná ,,mír“ na Ukrajině, nikoli koalice spojenců a diplomaté.

Slyšeli jste někdy, že by se Donald Trump omluvil? Za cokoli? Já takový případ nikdy neviděla a nelze jej ve veřejných zdrojích dohledat. Kdo může za nezdary v zahraniční politice a omyly s Ruskem? Joe Biden, ano, i po více než pěti měsících. Putin mu lže a klade si požadavky? Mohou za to Ukrajinci.

Elon Musk je úplně ten stejný případ. Za všechny jeho nesplněné předpovědi může někdo jiný a největším zločinem je, že mu lidé odporují v jeho vizích a například nechtějí pustit jeho samořiditelná auta do ostrého provozu. Vytvořil tak alianci s jiným psychopatem a zlé úředníky vyhodil.

Ačkoli pro světové dění je zrovna Trumpovo nebo Muskovo působení rozhodně nebezpečné, v rodinném i kamarádském okruhu ale můžete soužití s psychopatem vypilovat tak, aby vše fungovalo a nedocházelo k nedorozuměním. Jak jsem zmínila již výše, oni za svou poruchu nemohou a jsou také lidé — i když ne tak úplně, jako my.

Já řešila poruchu a související pohnutky mého otce následovně. Prvně je třeba si stanovit jasné hranice kam může jeho vliv zajít a kam již nikoli. Hranice jsou zcela klíčové pro budoucí soužití — do vztahů mi mluvit nebudeš, tvůj názor na mé profesní nebo školní výsledky není určující, já sama rozhoduji o svém životě. Mám tě ráda, ale nechci mít v životě tvůj vliv. Nebudu pro tebe pracovat, nebudu dodržovat tvé vize o mé budoucnosti. Nebudeš na můj život mít žádný vliv, ať už provozní nebo finanční a nebudu se na tebe nikdy spoléhat. A teď se můžeme bavit vyrovnaně, jako dva na sobě nezávislí lidé. A funguje to - alespoň zatím.

Může to znít ve vztahu k vlastnímu otci drsně, ale on mne také na základě trojky z matematiky ve 14 letech odvezl do psychiatrické léčebny pro děti v Opařanech a naprosto drastickými metodami (pro něj zcela normálními) postupoval ve chvíli, kdy jsem se z jeho vidění světa vychýlila. Psychopati totiž v dosažení svého cíle nemají limity a nevnímají vymáhání svého názoru jako nátlak — jde přece o jediný správný názor — což jsem pochopila až později. On si skutečně myslel, že mi návštěvou dětské léčebny pomáhá. Neuvědomují si způsobená traumata nebo bolest, je jim to jedno. Mají ale schopnost existovat ve vytyčeném prostředí, jehož bariéry se neustále budou snažit prorážet. Pokud jsou hranice stanovené jasně, nemají nad vámi moc ani vliv — i ten se neustále budou pokoušet získat — a nepracujete s nimi, může se s takovým člověkem dát i žít.

Ve vztahu k psychopatům, které každý z nás někdy určitě potkal, je tak třeba omezit závislosti, nenechat je získat vliv, rychle je identifikovat a vědět, co se od nich dá čekat. V pracovním kolektivu mohou být přínosem i přítěží a v politice prosazují striktně své vidění světa, což může být pro svět mírně řečeno problém. Nejdůležitější je ale vědět, že psychopati nepracují a nežijí pro nikoho jiného než pro sebe. To platí ať už vám budou říkat a namlouvat cokoli.

Abych je ale jen nekritizovala, obdivuhodné jsou vlastnosti psychopatů ve stresových situacích - nezamrznou, reagují věcně, chladně a okamžitě. Jsou tak skvělými lékaři, chirurgy, ale i psychiatry, protože jsou schopní zcela vymazat svou neexistující osobnost a jako chameleoni se přeměnit do toho druhého. Slavný český psychiatr Radkin Honzák kdysi prohlásil: ,,Dobří psychopati táhli svět dopředu“. Teď je na nás, ostatních, abychom identifikovali ty dobré.

Zajímavé výzkumy a podpůrné zdroje: