Camargue: království legend, soli a koní zrozených z mořské pěny

Hladina moře byla teď po ránu pokojná jako někde na rybníce. Jen občas ji rozčeřil slabý závan větru a sluneční paprsky pokryly vodní plochu drobnými zlatými penízky. Teď bylo krásně, ale v noci zuřila nad mořem bouře. Na poklidné hladině se pohupovala loďka a příliv ji pomalu unášel k pobřeží plnému písečných dun a mělkých lagun, v nichž se brodili plameňáci. Bárka byla v zuboženém stavu, její plachty byly roztrhané a stěžeň zlomený. Posádka na tom nebyla o mnoho lépe. Když se její členové přehoupli přes bok lodi a brodili se mělkou vodou ke břehu, byla na jejich tvářích vidět znatelná úleva. Právě se psal rok 43 od narození Ježíše Krista.

Tak nějak to mohlo být. Podle křesťanské legendy takto připluli do Camargue, delty Rhôny, Lazar, jeho dvě sestry Marta a Máří Magdaléna a také Marie Jakobova, sestra Panny Marie a Marie Salomé, matka apoštolů Jana a Jakuba. Mohl s nimi být i Josef Arimatejský, jenž kdysi sňal Ježíše z kříže a do jehož opatrování byl svěřen svatý Grál, ať již si pod ním představujeme cokoliv. A také jedna snědá dívka. Jmenovala se Sára. Pocházela prý z Egypta a byla zapuzenou manželkou krále Heroda. Podle jiných pramenů se jednalo o obyčejnou služku, a existuje dokonce i možnost, že s výpravou vůbec nepřijela, ale byla královnou domorodého kmene, která se zubožených uprchlíků ujala a nechala se od nich pokřtít.

Na pobřeží dnes stojí malebné městečko Saintes-Maries-de-la-Mer, jehož nabílené domky připomínají spíše bílé horské vesnice daleké Andalusie. Jejich střechy převyšuje mohutná silueta opevněného středověkého kostela, jenž kdysi skýtal věřícím nejen duchovní útočiště, ale zároveň i ochranu v případě nebezpečí. To představovali především berberští piráti, kteří svými nájezdy trýznili zdejší pobřeží. V kostele jsou pohřbeny obě Marie a také Sára, která je považována za patronku Cikánů. Romové se sem sjíždějí dvakrát ročně, aby se zúčastnili velkého procesí. Sářina socha je poutníky vynesena z románské krypty kostela a nesena procesím na pláž, kde je ponořena až po pás do slané vody. I když se zdá, že je tato tradice velmi starobylá, není to tak docela pravda. Jestliže nejstarší zmínky o Lazarovi a Mariích sahají do 13. století, Sára se součástí tohoto příběhu stává až o celá další tři staletí později. A teprve na počátku 19. století se objevují první zprávy o jejím uctívání. První procesí se konalo dokonce až v roce 1936.

Svoji pěknou pohádku má i svatá Marta. Do města Tarascon turisté většinou míří, aby navštívili impozantní hrad stojící přímo na břehu Rhôny. Málokdo zavítá do nedalekého, nepříliš nápadného kostela. A přece právě tam je její hrob. V době, kdy pobývala v Provence, sužovala Tarascon a okolí obojživelná příšera jménem Tarasque. Vynořovala se z vod Rhôny a rdousila děti i dobytek. Občas jen tak pro zábavu převrhla loď, která se odvážila plout po řece, a zhltla její posádku. O jejím vzhledu se vedou spory. Zdá se však, že měla tělo pokryté šupinami, ocas jako had a dračí hlavu. Sice jedinou, ale zato pořádně zubatou. Chrup si pravděpodobně nečistila, neboť proslula svým smrdutým dechem. Svatá Marta se rozhodla vystrašeným obyvatelům Tarasconu pomoci. Odvážně se vypravila na břeh řeky a jala se v ní ráchat prádlo. To příšeru zaujalo, takže se vynořila z vody a široce rozevřela tlamu. Bylo vcelku zjevné, jak hodlá se svatou pradlenou naložit.

Marta však zachovala chladnou hlavu. Pozdvihla proti příšeře kříž a pocákala ji svěcenou vodou. A stal se zázrak. Omámená Tarasque si lehla k jejím nohám a spokojeně vrněla. Podle jiné verze uklidnila Marta příšeru pokojným líčením Kristova života a strastí, které se přihodily jí samotné. Své vyprávění prokládala mazlivými lichotkami, asi tak podobně, jako když páníček rozmlouvá se svým pudlem a drbe ho při tom za ušima. Výsledek byl stejný. Tarasque se nechala ošálit, a to se jí stalo osudným. Marta jí přehodila kolem krku provaz a pokynula vesničanům. Ti přiběhli a příšeru ubili.

Je pochopitelné, že Martino počínání vyvolalo u domorodců velký zájem o křesťanství, a než zapadlo slunko, byli všichni obyvatelé Tarasconu pokřtěni. I legenda o Tarasque je ovšem poměrně nová, objevila se až někdy v polovině 13. století. Od konce 15. století se jako připomínka vítězství nad příšerou uličkami Tarasconu každý rok koncem června proplétá procesí. Součástí průvodu je i figurína poražené příšery, a aby bylo ponížení nebohé obludy ještě větší, dočkala se celá slavnost zápisu na seznam světového dědictví UNESCO.

My však rozjásaný Tarascon opustíme a necháme se unášet líně plynoucími vodami Rhôny zpět k pobřeží Středozemního moře, kde se rozlijí se do delty jménem Camargue. Tvoří ji spleť slepých ramen, lagun, tůní, bažin a písečných kos. Je to země, která je v neustálém pohybu. Na některých místech se usazují naplaveniny, které sem přináší říční tok, a pevnina tak postupuje. Aigues-Mortes, opevněný přístav založený ve 13. století francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým je dnes dobrých patnáct kilometrů od mořského břehu. Na jiných místech si to ale zase moře vynahrazuje a hnané jihozápadními bouřemi si z pevniny ukrajuje. Třeba právě městečko Saintes-Maries-de-la-Mer se ve středověku nacházelo tři kilometry ve vnitrozemí, zatímco dnes leží přímo na pláži.

Camargue je rájem vodomilného ptactva. Rostou zde tamaryšky, jalovce a lentišky a na jaře kvetou kosatce. Země se tu nejen pohybuje, ale také mění barvu. Na jaře je delta zelená, v letních vedrech zšediví a v očekávání zimy se zbarví do červena. A pak jsou tu saliny. Od nepaměti tu lidé okrádají moře a berou si z něj pro sebe sůl. Voda je od března do září přečerpávána do mělkých nádrží. Zatímco se voda v letních vedrech odpařuje, sůl zůstává. Do konce září je vytěžena, vymyta a vysušena. Vrší se v blízkosti nádrží ve vysokých hromadách. Ta u Aigues-Mortes bývá dlouhá skoro osm set metrů a přes dvacet metrů vysoká.

Na dně nádrží se usazuje sel fin, jemnozrnná sůl vhodná ke každodennímu vaření. Sel gros, hrubozrnná sůl, je hrubší a křupavější. Používá se všude tam, kde kuchař touží vykouzlit na povrchu pokrmu křupavou, slanou kůrčičku. Úplně nejvzácnější je fleur de sel, solný květ, který se sype na syrovou zeleninu. Jsou to jemné, nepravidelné vločky plovoucí po hladině, které se den co den ručně sbírají dřevěnou lopatou. Solnař, muž vykonávající tuto lopotu, stojí v palčivém slunci bos v nádrži a za směnu dokáže posbírat asi půl metráku soli.

Deltou se prohánějí stáda, v nichž se bok po boku pasou koně a býci. Navzdory mohutnosti býků a jejich respekt vzbuzujícím zakrouceným rohům ve tvaru lyry je vůdcem tohoto smíšeného stáda vždycky hřebec. Koně pocházejí z velmi starobylého plemene. Mají poměrně malý vzrůst a široká kopyta, aby se na nestabilní půdě delty mohli snadno pohybovat. Podle legendy kdysi dávno zachvátil zemi obrovský požár. Plameny proměnily široký, daleký kraj v nesnesitelnou výheň a černý kouř zakryl oblohu i slunce. Poryvy větru hnaly oheň před sebou. Zdálo se, že před ním není úniku. Plameny hrozily pohltit vše živé a proměnit zem v pustinu pokrytou černým prachem.

Útěkem se snažilo zachránit i velké stádo koní. Klisny vystrašeně řičely a pádily vpřed v beznadějné snaze uniknout zkáze. A tu se dunění kopyt začalo mísit se zvukem příboje. Požár se blížil a nebylo kam utíkat dál. Stádo chvíli zmateně pobíhalo po břehu a pak v zoufalé snaze uniknout smrti vběhlo do vln. Moře se nad nimi zavřelo… Jenomže se nakonec smilovalo. Zatímco požár dohasínal, z mořské pěny se vynořilo stádo nové. A potomci těchto koní se pasou v Camargue dodnes. Rodí se tmaví, ale postupně do věku pěti let zbělají, a nabydou tak barvy mořské pěny, z níž se zrodili.

KAŠPAR, Zbyněk. Kruté příběhy sladké Francie. Praha: Garamond, 2017. ISBN 978-80-7407-365-6.

https://destination-camargue.fr/en/life-size-provence/saintes-maries-de-la-mer/

https://www.lecoeurdelaprovence.fr/incontournables/plonger-dans-la-legende-de-la-tarasque/