Článek
Mezi situací ve Francii před 90 lety a současností lze na první pohled najít mnoho paralel. Hluboká ekonomická krize. Stoupající počet migrantů. Růst mezinárodního napětí s potenciálním nebezpečím evropské války. Tehdy Hitler a Mussolini, dnes Putin. A v neposlední řadě hluboké rozdělení společnosti. I tehdy se politické spory řešily v ulicích francouzských měst, zejména Paříže.
Ve 20. letech si Paříž užívala bezuzdného veselí, jehož středem byla čtvrť Montparnasse. Tento nekončící mejdan se ovšem týkal pouze úzké elity, bohémských umělců a Američanů, kteří podlehli kouzlu hlavního města Francie. Do Francie však mířili nejen američtí intelektuálové toužící držet prst na tepu doby, ale i spousta obyčejných lidí, jejichž úkolem bylo nahradit pracovní sílu, která se nevrátila ze zákopů první světové války. V Paříži připadalo v roce 1921 na cizince 5 % obyvatel, v roce 1930 se tento podíl zdvojnásobil.
Obyčejní Pařížané se cítili tímto přílivem cizinců ohroženi. Zčásti byly tyto obavy iracionální reakcí na měnící se prostředí města a složení jeho obyvatel. A nepřekvapí, že toho využívaly politické strany, které přilévaly olej do ohně v naději, že jim to přinese nějaký ten hlas ve volbách. Pravicový spisovatel Charles Maurras zavedl do francouzštiny pojem métèques, odvozený od řeckého pojmu metoikové označujícího cizince. Postupně získal pejorativní až rasistický nádech. Levice nijak nezaostávala. „La France aux Français! Francie Francouzům!“ hlásal komunistický předák Maurice Thorez. A když přišla Velká hospodářská krize, bylo zle. Vypukly proticizinecké nepokoje. V Lyonu se stali terčem Italové, v Marseille byli zabiti Maročané. Parlament odsouhlasil zákon, podle něhož měli cizinci platit vyšší daně.
Paříž vždy přitahovala politické uprchlíky. Žili tu vedle sebe Rusové, kteří uprchli před bolševiky, i italští exulanti z Mussoliniho Itálie. Na počátku 30. let k nim začali přibývat Židé. Už od dob takzvané Dreyfusovy aféry na konci 19. století byla značná část francouzské pravice vyhraněně antisemitská. Nelze ovšem říci, že by na tom levice byla o mnoho lépe. V době vrcholící epidemie španělské chřipky v roce 1920 komunistický deník L’Humanité docela vážně uveřejnil obavy proletářů z dělnické čtvrti Belleville, že za rozšíření choroby mohou Židé, kteří se přistěhovali z východní Evropy. Od dob středověkých protižidovských pogromů v časech morových epidemií nedošlo k žádnému myšlenkovému posunu.
Horší bylo, že antisemitské názory nebyly cizí ani mnohým intelektuálům. Šampionem byl v tomto směru držitel Nobelovy ceny za literaturu Céline. „…a teď nám hrozí válka za Židy,“ napsal ve 30. letech. „Napůl negroidní, napůl asijské bastardní napodobenině lidské rasy, jejíž jedinou touhou je zničit Francii!“ Hitler mohl jen pochvalně kývat hlavou.
Proud židovských přistěhovalců se ještě zvýšil, když se právě on v roce 1933 dostal k moci v Německu. Do konce desetiletí prošlo Francií nějakých 55 000 uprchlíků z Německa, značná část z nich byla židovského původu. „Paříž se stala novým Sionem,“ napsal spisovatel a diplomat Paul Morand. Antisemitismus nabýval někdy až absurdní podoby. Dva Židé hovořící jidiš byli u pařížského nádraží Gare de l’Est napadeni, protože prý chválili Hitlera. Není divu, že Hitlerův spisek Mein Kampf měl ve Francii spoustu nadšených čtenářů a opakovaně vycházel, ovšem s vypuštěnými pasážemi, v nichž německý diktátor požadoval navrácení Alsaska a Lotrinska.
Mnoho obyvatel Francie získávalo pocit, že se jim starý svět a dosavadní jistoty hroutí před očima. Hledali útěchu v iluzi návratu do starých dobrých časů. Ve filmu Pépé le Moko s Jeanem Gabinem v hlavní roli zanotovala zpěvačka Fréhel píseň Où est-il donc, opěvující starou Paříž, a dojala publikum k slzám. Protiválečný film Velká iluze Jeana Renoira nejprve nesměl na plátna kin, poněvadž se nelíbil cenzuře pro své „nevlastenecké“ vyznění. Po svém uvedení způsobil senzaci. Když na plátně zazněla Marseillaisa, diváci prý vstávali ze sedaček a pouštěli se do zpěvu. Mnozí z nich ale zároveň zdravili fašistickým pozdravem.
Do toho všeho vstupovala politická nestabilita. Od jara 1932 do podzimu 1933 se dostalo k moci pět různých vlád, jejichž složení se ovšem lišilo jen nepatrně. Francouzi ztráceli důvěru ve své politiky a v to, že jsou schopni řešit i něco důležitějšího než své vlastní žabomyší spory. A pak vypukla takzvaná Staviskyho aféra. Serge Stavisky nebyl politik, ale finančník. Spekulovalo se, zda pochází z Maďarska, Polska, Rumunska či Ukrajiny, většina se ovšem shodla na tom, že to určitě musí být Žid. A svobodný zednář nádavkem. Prostě spiklenec, jak se patří. Žil si na vysoké noze, udržoval styky s mnoha prominentními osobnostmi a v roce 1933 jej začala kvůli korupci vyšetřovat policie. I když se zrovna horlivostí nepřetrhla, čím dál tím víc se ukazovalo, že obvinění jsou opodstatněná.
Než bylo možné vyšetřování uzavřít, byl Stavisky nalezen mrtev. Možná spáchal sebevraždu, mnoho lidí ovšem věřilo, že se stal obětí vraždy, aby nemohl svědčit. Podezření posilovala skutečnost, že prokurátor pověřený vyšetřováním byl švagr stávajícího předsedy vlády Camilla Chautempse. Veřejnost toho měla tak akorát dost. Veřejné mínění se usneslo, že Staviského nechal odklidit z cesty samotný předseda vlády, a dokonce se objevily nápady, že by mělo tělo zesnulého gangstera spočinout po boku velikánů francouzského národa v pařížském Pantheonu.
Krajní pravice (monarchisté z Action française, Ohňové kříže v čele s plukovníkem de la Rocquem a další uskupení) se rozhodla volat po nastolení pořádku, který nemůže zajistit nic jiného než vláda pevné ruky. Levice si představovala nové pořádky po svém, ale s demokracií to také nemělo mnoho společného. V lednu a únoru 1934 docházelo mezi oběma tábory k potyčkám v ulicích Paříže. Obě strany se domnívaly, že se ti druzí chystají převzít moc násilným způsobem. Policie se chovala relativně shovívavě a tisk přiživoval roznícené vášně titulky typu „Konec režimu!“ a „Nastal čas na nezbytnou čistku“. Městem se šířily fámy, že se vláda chystá nasadit tanky a černošské vojáky vyzbrojené kulomety, kteří budou v rámci snahy o nastolení pořádku vraždit vlastenecké Francouze.
Nová vláda Édouarda Daladiera přeložila pařížského policejního prefekta Jeana Chiappu do Maroka, se Staviskym totiž udržoval styky. Pravice sice poukazovala na korupci demokratických stran, Chiappe byl však její člověk, neboť dlouhodobě tvrdě potlačoval levicové demonstrace. Jeho přeložení proto bylo jiskrou, která zapálila symbolický sud s prachem.
Vše vyvrcholilo 6. února. Pravicoví demonstranti obsadili náměstí Svornosti, levicoví demonstranti naopak ovládli náměstí Étoile u Vítězného oblouku. Policii se situace vymkla z rukou. Když se demonstranti z náměstí Svornosti pokusili přejít Seinu k budově parlamentu, padly první výstřely. Vzduchem létaly dlažební kostky i nábytek z kaváren a úřadů, převrácené kiosky a autobusy vzplály. Boje pokračovaly až do rána následujícího dne. Bilance? 18 mrtvých demonstrantů a jeden policista. K tomu bylo třeba přičíst nějakých 1500 zraněných. Levice s pravicí si pak v ulicích hlavního města vyřizovaly účty i v následujících dnech. Jedni zpívali Marseillaisu, druzí Internacionálu a po ulicích tekla krev. Shodli se jen na tom, že je třeba skoncovat se slabou a zkorumpovanou demokrací. Příznačné je, že se jeden z komunistických předáků Jacques Doriot později převtělil v kovaného fašistu a stal se jednou z tváří francouzské kolaborace s nacisty za druhé světové války.
Levice, vystrašená nástupem pravice, se sjednotila. I komunisté se dokázali alespoň dočasně tvářit, že je s nimi možné spolupracovat. Přeci jen se poučili z osudu svých německých soudruhů. Lidová fronta zvítězila ve volbách v květnu 1936 a pokusila se uvést do praxe svůj reformní program. Byl zaveden čtyřicetihodinový pracovní týden a placená dovolená, to vše v situaci, kdy se ekonomika ještě nezotavila z ran způsobených Velkou hospodářskou krizí.
Dělníci získali dojem, že teď konečně nastala doba hojnosti, a začali stávkovat. Nepřestali ani tehdy, když vláda přistoupila na některé jejich požadavky. Stávky probíhaly v rozjařeném duchu. Popíjelo se a kromě Internacionály si stávkující notovali i dobové populární hity, jako například Auprès de ma petite blonde (Po boku mé malé blondýnky). Vyráželi na výlety na kole do okolí Paříže, na fotbal i vlakem k moři. Firma L’Oréal vrhla na trh svůj první opalovací krém a v dobách tohoto všeobecného veselí se zrodil i šumivý pomerančový nápoj Orangina, francouzská odpověď na Coca-Colu. Paříž v oněch týdnech připomínala komunistický ráj daleko spíš než tehdejší Moskva. Nemohlo to dobře dopadnout a mejdan musel jednou skončit.
Roztočila se kola inflace a podniky se dostávaly do problémů. Pravicový tisk zobrazoval karikatury dělníků znásilňujících staré dámy. Franco, Mussolini či Hitler představovali pro mnoho pravicových Francouzů lákavou alternativu. Vůdce Lidové fronty Léon Blum byl navíc židovského původu, což jen přiživovalo narativ o židobolševickém spiknutí. Francie byla beznadějně rozdělená na dva navzájem se nenávidějící tábory, přesvědčené, že většího zla než domácí nepřítel na světě není. A zatím se za východní hranicí připravovala největší apokalypsa, jakou do té doby svět poznal. A demoralizovaná a rozhádaná Francie jí nebyla schopna čelit.
KÁRNÍK, Zdeněk. Duby, Georges: Dějiny Francie od počátků po současnost, Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum, Praha 2003
HUSSEY, Andrew. Tajné dějiny Paříže: [barvité, zábavné i provokativní dějiny výjimečného města]. Praha: Beta-Dobrovský, 2010. ISBN 978-80-7306-433-4.
KAŠPAR, Zbyněk. Paříž, město lásky a nenávisti. Praha: Garamond, 2022. ISBN 978-80-7407-511-7.
