Článek
Francie je u nás vnímána jako země věčných buřičů a nespokojenců, kteří neustále stávkují, demonstrují anebo si alespoň na něco stěžují, a ještě přitom napáchají spoustu škod. Francouzi mají tendenci vnímat sami sebe jako nebojácné nositele pokroku. Koneckonců jejich Velká francouzská revoluce přinesla slavnou Deklaraci práv člověka a občana a otevřela cestu k moderní demokratické společnosti. Pravda, málokterý z revolucionářů se dožil stáří a Evropu pak krapet poničily napoleonské války, ale holt, když se kácí les, létají třísky.
Ve francouzské revoluci bych však paralely s dneškem nehledal, i když jsou francouzské sociální sítě plné satirických videí, která současného prezidenta Macrona zobrazují jako nabubřelého versailleského monarchu. Lze také upozornit na skutečnost, že zatímco v roce 1789 byly jednou z příčin výbuchu lidového hněvu nehorázně vysoké ceny obilí, a v důsledku toho i chleba, rozhořčení současníků přiživily také stoupající ceny energií, zejména pohonných hmot. Zkusme se však podívat na některé dramatické protesty, které se odehrály ve 20. století a které mají přece jen k dnešku o něco blíž.
Sladká šedesátá
Komentátoři odkazují především na studentské protesty z jara 1968. Pravda je, že i tehdy protesty vyvolala mladá generace a odehrávaly se v kulisách rychle se měnícího světa. Do dospělosti dorůstala generace dětí narozených v období poválečného baby boomu. Věkovou skupinu od 16 do 24 let tvořilo přibližně osm milionů mladých lidí, tedy více než 16 % tehdejší francouzské populace. Ještě v padesátých letech končila pro většinu dětí povinná školní docházka ve čtrnácti letech, zejména na venkově pak mnoho dětí navštěvovalo školu jen na podzim a v zimě, kdy jejich rodiče nevyžadovali, aby přiložily na poli ruce k dílu. Ve škole se tak naučily psát, číst, počítat a odříkávat nějaká ta moudra ze slavné historie svého národa. Teprve postupně se prosazovalo delší vzdělávání a v roce 1959 byla zákonem stanovena povinná školní docházka do šestnácti let. Většina mladých lidí se pak živila fyzickou prací, především v zemědělství a průmyslu.
Středoškolské, a tím spíše vysokoškolské vzdělání zůstávalo pro značnou část populace obtížně dostupné. Poválečný ekonomický růst však umožnil evropským vládám prosadit řadu vzdělávacích reforem a zároveň prudce stoupající životní úroveň dovolila i mladým lidem z chudších vrstev zahájit ekonomicky aktivní život později. Jestliže v roce 1950 skládalo ve Francii maturitu pouze 32 000 uchazečů, do roku 1970 se tento počet více než zpětinásobil. Podobně se situace vyvíjela i na vysokých školách, které praskaly ve švech a nacházely se v dost hanebném stavu, poněvadž většina vládních investic směřovala především do základního a středního školství.
Pomalu se tak sbližovaly životní postoje mladých lidí z různých sociálních vrstev, zároveň se však rozevíraly nůžky mezi studenty a generací jejich rodičů. Každá přicházející generace vnímá svět jinak než generace předchozí. V šedesátých letech ale bylo zvláštní to, že se svět vyvíjel rychleji než dříve a mladí tvořili výrazně větší část společnosti, než bývalo obvyklé. Navíc se jejich svět velmi lišil od životních zkušeností rodičů, kteří prožili těžká válečná a poválečná léta.
Poprvé také mělo ekonomický smysl vytvářet produkty určené právě mladé generaci. Móda, filmy i hudba pomáhaly prohlubovat mezigenerační propast. Zkolaboval obchod s klobouky, které zůstaly vyhrazeny starší generaci. Mladí naopak vyjadřovali svůj postoj často záměrně provokativním účesem. Týkalo se to pochopitelně i sexu. V roce 1966 slavila ohromný úspěch písnička s názvem Les élucubrations d'Antoine, v níž stejnojmenný zpěvák seznamuje publikum se svým snem, že se jednoho krásného dne bude antikoncepční pilulka prodávat volně v supermarketech řetězce Monoprix.
Zamilovaní buřiči
Je proto příznačné, že nepokoje propukly právě na univerzitě v Nanterre, nevzhledném předměstí na severozápadním okraji pařížské aglomerace. Napjatá atmosféra tu panovala především kvůli nevyhovujícím podmínkám na kolejích i kvůli oficiálnímu příkazu, který striktně odděloval dívčí a chlapecké ubytovny. S jeho dodržováním si pravda málokdo lámal hlavu. Ostatně už několik let předtím se podobná pravidla stala předmětem protestů v univerzitním ubytovacím komplexu v jihopařížském Antony. Tamější autority se odvázaly a dovolily studentům starším 21 let se na kolejích navštěvovat. Mladší se mohli prokázat písemným souhlasem rodičů. V Nanterre tento osvícený přístup ke své vlastní škodě nezvolili.
Napětí vyvrcholilo 8. ledna 1968, když do Nanterre dorazil ministr mládeže a sportu François Missoffe, aby slavnostně otevřel nové sportoviště. Jeden ze studentů, Daniel Cohn-Bendit, položil ministrovi provokativní otázku, proč se ve svém programu pro mládež vůbec nezabývá podmínkami života na kolejích. A aby ctihodný ministr nebyl na pochybách, o čem je vlastně řeč, specifikoval, že má na mysli problèmes sexuels. Překládat myslím netřeba. Ministr mu dobromyslně doporučil, že pokud má sexuální problémy, může se jít zchladit do právě otevřeného bazénu. Rudý Dany, jak se mu později bude přezdívat, nebyl s touto odpovědí spokojen a označil ji za typickou pro fašistický režim. Nepřekvapí, že se ministr cítil uražen. Cohn-Benditovi hrozily sankce a když si vedení univerzity dovolilo vykázat z kolejí dalšího mladého muže, poněvadž ani neplatil nájem, ani nestudoval, oheň byl na střeše.
Jde do tuhého
V březnu policie zatkla několik studentů v souvislosti s útokem na pařížské sídlo společnosti American Express a studentské hnutí se začalo výrazněji organizovat. Vzniklo tak Hnutí 22. března, v jehož čele stanul právě Cohn-Bendit. Na začátku května vedení univerzity v Nanterre přerušilo výuku a uzavřelo kampus. Protestující se přesunuli do Latinské čtvrti v centru Paříže, kde sídlí slovutná Sorbonna. Mimochodem právě od té doby jsou zdejší ulice vyasfaltovány. Pařížská radnice si vzala z událostí jara roku 1968 ponaučení. Kdyby tu dnes někdo toužil házet po policii dlažební kostkou, nemá ji tak kde vzít.
Situace se vyhrotila především v květnu, kdy docházelo k ostrým střetům s policií. Na rozdíl od dneška nebylo navíc vůbec jasné, čeho vlastně protestující touží dosáhnout. Měli sice plná ústa marxismu a boje za spravedlivější společnost, ale i vedení Francouzské komunistické strany z nich bylo poněkud rozpačité. Tehdejší předák francouzských soudruhů Georges Marchais o květnovém hnutí prohlásil, že se jedná o anarchistický mejdan a žádnou revoluci. Mimochodem policejní uniformy oblékalo mnoho mladíků pocházejících z venkova, kteří viděli ve státní službě naději na sociální vzestup. Ekonomické podmínky, z nich vzešli, byly často neskonale horší než životní úroveň rebelů na barikádách. Nabančit těm zpovykaným Pařížanům mnohým z nich rozhodně nebylo proti mysli.
Georges Pompidou, tehdejší předseda vlády, se nakonec rozhodl pro ústupky a nechal z Latinské čtvrti stáhnout policii. Nechtěl totiž, aby další násilné střety situaci ještě více vyhrotily. Konec konců na ulicích řádilo mnoho potomků z pařížských „lepších“ rodin a nebylo žádoucí je mlátit před zraky rodičů pozorujících skotačení svých ratolestí z balkónů.
Prezident de Gaulle se na několik hodin ztratil ze scény a vykonal návštěvu francouzských jednotek dislokovaných v Německu. Jak se později ukázalo, setkal se zde s generálem Massuem. Ověřoval si, zda se může spolehnout na věrnost armády a zvažoval další postup v případě, že by se situace ve Francii vymkla kontrole. Odmítl však nechat zatknout filozofa Jeana-Paula Sartra, který chodil studenty na Sorbonnu podporovat, se slovy, že „Voltaira také nezatkli“. A když někteří ministři navrhovali povolit policii použití střelných zbraní při rozhánění demonstrací, smetl tento nápad zuřivě ze stolu: „Cože? Nenechal jsem v Alžíru střílet na Salana a Jouhauda (pozn. vůdcové pokusu o vojenský puč), kteří byli jeden větší pitomec než druhý! Tak proč bych měl nechat střílet na svého vnuka, který je naopak chytrý!“
Studentské protesty vyvolaly rozsáhlou vlnu stávek napříč Francií, které prakticky ochromily život v zemi. Postupně se zrodilo největší protestní hnutí druhé poloviny 20. století. Zmatení byli i odboroví předáci. Když vyjednali v závodech Renault dohodu z Grenelle, která mimo jiné výrazně zvyšovala zaměstnancům mzdy a zlepšovala pracovní podmínky, rozhořčení dělníci ji odmítli. Chtěli víc. Co si pod tím přesně představovali, nebylo ovšem docela jasné.
Ať žije pořádek!
Neexistence jasného programu může být pro každé protestní hnutí smrtící. Pompidou a de Gaulle toho dokázali využít. Zatímco část levice podlehla iluzi, že moc leží na ulici, jelikož státní orgány ztratily schopnost vládnout, de Gaulle vyhlásil předčasné volby. Varoval, že zemi hrozí komunistický převrat, což nebyla pravda, poněvadž francouzská komunistická strana si něco podobného v tu chvíli nedokázala ani představit, natož uskutečnit.
Mobilizovalo to však prezidentovy příznivce. Po Champs-Élysées kráčeli tentokrát podporovatelé gaullistů, a to v ještě větším počtu, než se předtím dokázali zmobilizovat jejich soupeři. V červnových volbách gaullisté zvítězili na celé čáře. Dělníci se postupně vrátili do práce a studenti odjeli na prázdniny. Stát následně investoval do vysokých škol, podmínky dělníků se zlepšily a kluci a holky se mohli na kolejích svobodně navštěvovat. Prezident de Gaulle vyhlásil následujícího roku referendum o ústavních změnách. Když v něm neuspěl, odstoupil. Jak napsal ve svých dějinách Francie Georges Duby, jeho konec ukázal, s jakými obtížemi se setkávají velcí mužové snažící se zajistit zároveň velikost Francie a štěstí Francouzů. Svým způsobem to tak trochu platí i pro současného prezidenta Macrona.
Tehdy a dnes
Zůstal mýtus revolučního roku 1968. Ve skutečnosti se situace zdála být dramatičtější, než ve skutečnosti byla. Revoluční změna systému bezprostředně nehrozila. Protestující spojovala řada konkrétních a vesměs pochopitelných požadavků (vyšší mzdy, lepší podmínky na kolejích a vysokých školách obecně…), ale také neurčitý pocit, že by si přáli žít v lepším světě. Což platí i dnes. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco v roce 1968 Francie v zásadě prosperovala, dnes to rozhodně tvrdit nelze. Náprava problémů tak bude palčivější. Hanebný stav francouzského školství i zdravotnictví, stoupající ceny a stagnující platy, nehorázně vysoké nájmy…
Také výzvy, které současný svět před mladou generaci staví, jsou přece jen náročnější než ty z roku 1968. Nástup umělé inteligence dává jedinou jistotu, a sice tu, že svět bude za pár let vypadat docela jinak než ten dnešní. Na Ukrajině pokračuje agrese putinovského Ruska, které vykazuje řadu atributů fašistického státu. Trumpova Amerika se zmítá ve vnitřních problémech a její mezinárodní důvěryhodnost se rozplývá jako sníh na slunci. O velmocenské postavení usiluje Čína. Politická scéna je rozdělena a k moci se derou extremisté. Probíhá klimatická změna. Současná mladá generace prožila část svého dospívání v období covidové pandemie a její budoucnost se zdá být poměrně nejistá. Protestující z roku 1968 si přáli lepší svět, ale zároveň před sebou měli reálnou vidinu, že budou mít lepší život než jejich rodiče. To o současné generaci neplatí.
A co na to Češi?
Zajímavé jsou i vlivy francouzských událostí roku 1968 na tehdejší Československo. Když dorazili francouzští studenti do Prahy, která v témže roce prožívala naděje Pražského jara, vzápětí zadušené sovětskou okupací, prohlásil jeden z jejich vůdců, že hlavním nepřítelem pokroku je pluralitní demokracie. Své české kolegy tím poněkud zaskočil, jelikož pluralitní demokracie byla právě to, po čem toužili. Možná i v tom je vidět jistou paralelu s dneškem. Zatímco mladí Francouzi jsou dnes zklamáni politickým středem a upírají své naděje k levicovému extremistovi Mélenchonovi, čeští studenti se účastní v hojné míře demonstrací proti vládní reformě veřejnoprávních médií a staví se tak na ochranu liberální demokracie, nad níž, jak se zdá, pařížská ulice zlomila hůl.
V době, kdy v Paříži vrcholily protesty a ve Francii byla vyhlášena generální stávka, konal se v Cannes slavný filmový festival. Hlavní cenu, Zlatou palmu, naše kinematografie nikdy nezískala. Tehdy k tomu však nebylo daleko. Filmy Hoří, má panenko Miloše Formana a Rozmarné léto Jiřího Menzela patřily mezi snímky zařazené do hlavní soutěže. Zatímco producenti a distributoři měli zájem na jejich uvedení, aby následně zvýšili jejich šanci na obchodní úspěch, řada umělců sympatizovala s levicovým hnutím a rozhodla se své filmy z festivalu stáhnout.
Perličkou je, že jeden z výrazných účastníků protestů, režisér Claude Lelouch, dorazil do Cannes z Paříže ve svém Porsche. Podle tradované historky patřil jeho nápadný vůz mezi hrstku těch, které se v celé Francii ještě mohly pohybovat, neboť generální stávka způsobila také kolaps v zásobování pohonnými hmotami. Hvězdný režisér měl ovšem u pumpařů protekci. I v revolučních dobách to mají prostě celebrity snadnější. Byť se tomu vedení festivalu bránilo, rebelující filmaři nakonec zvítězili. Režisér Carlos Saura se za pomoci své partnerky Geraldine Chaplinové a kolegy Jeana-Luca Godarda zavěsil na oponu, aby zabránil projekci svého vlastního filmu. Členové poroty včetně herečky Moniky Vittiové a režiséra Romana Polanského odstoupili a vedení festivalu nezbylo než soutěž ukončit. Ročník 1968 se tak udělení Zlaté palmy ani dalších cen nedočkal.
KÁRNÍK, Zdeněk. Duby, Georges: Dějiny Francie od počátků po současnost, Univerzita Karlova – Nakladatelství Karolinum, Praha 2003
HUSSEY, Andrew. Tajné dějiny Paříže: [barvité, zábavné i provokativní dějiny výjimečného města]. Praha: Beta-Dobrovský, 2010. ISBN 978-80-7306-433-4.
KAŠPAR, Zbyněk. Paříž, město lásky a nenávisti. Praha: Garamond, 2022. ISBN 978-80-7407-511-7.
JUDT, Tony. Poválečná Evropa: historie kontinentu 1945-2005. V českém jazyce vydání páté, v nakladatelství Prostor čtvrté. Přeložil Dalibor VÝBORNÝ. Obzor-Historie. Praha: Prostor, 2025. ISBN 978-80-7260-654-2.
