Článek
Kromě majitelů mnoha vydrancovaných obchodů je hlavním poraženým již tak nepopulární prezident Emmanuel Macron. Rozsah násilí a rabování, hořící státní instituce a neschopnost ochránit poctivé obchodníky a spořádané občany představují jednoznačné selhání státní moci. V roce 2017 kandidoval Macron s rozsáhlým reformním programem, z něhož se mu během dvou mandátů podařilo prosadit jen část. Pozitivní efekt těchto reforem navíc zastínily události, které se odehrávaly částečně mimo jeho vliv. Kompenzace štědře rozdávané v době covidu, válka USA proti Íránu, ruská agrese na Ukrajině a s nimi související zdražování energií, stárnutí francouzské populace. Výdajová složka státního rozpočtu se vymkla kontrole a splácení státního dluhu je čím dál obtížnější.
Obvyklí podezřelí
Jean-Luc Mélenchon, prezidentský kandidát krajní levice, je obviňován z toho, že se jeho strana podílí na rozdmýchávání násilných protestů. Hodnověrné důkazy pro toto tvrzení neexistují. Vyjádřil podporu protestujícím studentům a mezi mladými je proto populární. Pokud dokáže na vlně jejich přízně surfovat i v dalších měsících, má naději, že ho hlasy mladých voličů vynesou do druhého kola prezidentské volby. Svědčí to mimo jiné o tom, že kvalita výuky moderních dějin na francouzských školách není valná, poněvadž Mélenchon nabízí Francii poněkud ďábelský koktejl, mezi jehož ingrediencemi najdeme trockismus i marxismus. Násilí spojované s nynějšími protesty může naopak odradit od jeho volby starší voliče.
I krajní pravice v čele s Marine Le Penovou se samozřejmě snaží situace využít. O tom, že jí situace prospívá, svědčí již první průzkumy. Její preference podle agentury Ifop stouply po sobotních událostech o 4%. Volá po nastolení pořádku a vládě pevné ruky a poukazuje na roli obyvatel neevropského původu při pouličních nepokojích. Zatímco již tak zdecimovaný politický střed utrpěl další ránu, extremisté na obou stranách politického spektra mohou z krizové situace profitovat. To ovšem neznamená, že je možné Le Penovou či Mélenchona z rozdmýchávání nepokojů obvinit.
Požadavky studentů lze považovat za oprávněné. Jsou však vzhledem k současné finanční situaci Francie jen těžko splnitelné. S nápadem organizovat sobotní protesty ovšem nepřišli ani vůdci studentů, ani odboráři. Tato myšlenka se totiž poprvé vynořila v anonymním příspěvku na TikToku, odkud se začala virálně šířit. Nakonec příspěvek získal přes 132 milionů zhlédnutí. Kdyby záleželo jen na studentech, sobotní události by patrně proběhly mnohem poklidněji. V řadách demonstrantů se však objevili ve větší než obvyklé míře příslušníci takzvaného black blocu – černě odění a velmi dobře maskovaní radikálové rekrutující se z řad anarchistů a levicových či ekologických extremistů. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby motivací alespoň některých byla rovněž podpora Palestiny či Íránu. K těmto „ideologickým“ násilníkům se pak přidali běžní zločinci, takzvaní casseurs, kteří se rozhodli situace využít a jednoduše kradli, co jim přišlo pod ruku. Poškozeni tak byli lidé, na obranu jejichž zájmů byla demonstrace svolána. Studentské hnutí tak definitivně ztratilo svoji nevinnost a bylo kompromitováno.
Vyloučit nelze ani to, že nespokojenosti Francouzů využilo k hybridní operaci Rusko. Stačilo radikály trochu popíchnout. Každá krize v kterékoli zemi Evropské unie je v Kremlu vítána, nemluvě o tom, že pokud by ze situace skutečně dokázali těžit Mélenchon či Le Penová, Putin by se nejspíš nezlobil. Jean-Luc Mélenchon dává najevo svůj záměr vystoupit z NATO, zastavit dodávky zbraní pro Ukrajinu a ukončit ekonomické sankce proti Rusku. I Marine Le Penová by patrně byla k zájmům Moskvy podstatně vstřícnější než současná vláda. Důkazy pro tvrzení o ruském zapojení do nepokojů neexistují, historická paralela tu však existuje. Sovětský svaz v 80. letech financoval v západní Evropě takzvané mírové hnutí. Pacifisté tehdy s vervou protestovali proti zlým americkým raketám, zatímco ty hodné sovětské mířily na jejich domovy.
Českýma očima
Interpretace příčin násilí v pařížských ulicích se na naší politické i mediální scéně stala příležitostí k prosazování vlastní politické agendy. Na pravdu se ohledy příliš neberou. Levice z narůstajícího násilí obviňuje především neochotu vlády vyjednávat a policejní brutalitu vůči demonstrantům. Zraněných demonstrantů (ale i policistů) bylo víc, nejčastěji je ale zmiňován případ mladíka, kterému granát utrhl ruku. Zranění způsobil hlukový či zábleskový granát, tedy prostředek, který se používá k rozhánění demonstrací poměrně často. Demonstrant jej zvedl a chystal se hodit zpět na policisty, granát mu však vybuchl v ruce. I když je mi onoho muže líto, s policejní brutalitou to nemá nic společného; příčinou byla spíše neuvážené počínání samotného demonstranta. Smí policie nasazovat proti demonstrantům z řad studentů podobné prostředky? Nebo je jejím úkolem dbát primárně na udržování veřejného pořádku a má právo za tímto účelem používat vše, co má k dispozici?
Takzvané vlastenecké kruhy naopak zdůrazňují souvislost mezi násilnými protesty a migrací. Komentáře na českých sociálních sítích, a mnohdy bohužel i v seriózních médiích, mají často až rasistický podtón a vyvolávají dojem, jako kdyby k událostem minulé soboty nedošlo, nebýt obyvatel pocházejících z jiných kulturních a náboženských okruhů. Což je nesmysl. Přistěhovalci či jejich potomci ve druhé a dalších generacích byli jak mezi rabujícími, tak mezi majiteli ničených obchodů, kteří marně doufali, že jim policie přijde na pomoc a zachrání alespoň část jejich živobytí.
Stručné dějiny migrace
Nelze tvrdit, že by se tito lidé ocitli ve Francii proto, že je tam pozvali nějací blázniví budovatelé liberálního ráje. Počet přistěhovalců rostl po desetiletí v důsledku poptávky po pracovní síle v době prudkého hospodářského vzestupu v 50. a 60. letech. Lidé mířili do Francie i dalších prosperujících částí Evropy z chudších zemí, jako byly Itálie, Řecko, Španělsko a Portugalsko. Mezi lety 1945 a 1970 opustilo svou vlast na sedm milionů Italů a čtvrtina všech práceschopných Řeků. V období 1961–1974 našlo obživu v cizině jeden a půl milionu Portugalců, jejichž země měla tehdy jen něco málo přes osm milionů obyvatel. Tehdy se tak nějak předpokládalo, že příchozí si vydělají peníze a vrátí se domů. S integrací si tak nikdo příliš hlavu nelámal.
Boj probíhá i na sociálních sítích a svědčí o hlubokém rozdělení společnosti. Autorka příspěvku poměrně expresivně tvrdí, že pokud ve volbách zvítězí Marine Le Pen, násilí se neomezí na pár ulic, ale celá Francie propadne ohni a krvi: „opravdový chaos vzejde z volebních uren a ne několika rozbitých vitrín“.
Francii samozřejmě ovlivnil i rozpad jejího koloniálního impéria. Přicházeli nejen takzvaní pieds-noirs, jak se říkalo bílým kolonistům evropského původu, především z Alžírska. Obyvatelé kolonií byli, s jistou mírou zjednodušení, obvykle považováni za francouzské občany, byť většina z nich neměla stejná práva jako obyvatelé metropole. Jejich právní postavení se lišilo podle konkrétního území a skupiny obyvatel. Po získání nezávislosti ztratili francouzskou státní příslušnost a stali se občany nového státu. O francouzské občanství si ovšem mohli požádat. Museli podat oficiální prohlášení (déclaration de nationalité) a přesunout své bydliště do Francie. Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že mnohým obyvatelům bývalých kolonií, kteří spolupracovali s francouzskými kolonizátory, by v případě setrvání v původní zemi v tehdejších bouřlivých časech šlo doslova o život.
Ve Francii navíc platí, že dítě narozené na jejím území cizím rodičům získává podmínek automaticky francouzské občanství již při narození, pokud se alespoň jeden z rodičů narodil ve Francii. To se, opět s jistou mírou zjednodušení, týká i části potomků obyvatel bývalých kolonií. Pro ty, kteří nevyužili opční právo a zůstali občany nových nezávislých států, nabízela navíc Francie usnadněné podmínky pro pozdější naturalizaci, zejména pokud hovořili francouzsky. Tento stav byl po dlouhá léta pro francouzskou ekonomiku výhodný, tím spíše, že s rostoucí prosperitou jihoevropských zemí příliv zájemců o práci z těchto destinací ustával a Řekové či Portugalci zůstávali doma. Noví Francouzi vykonávali profese, o které mezi „starousedlíky“ nebyl zájem.
Bývaly doby, kdy se do vinobraní zapojila celá vesnice a na venkov si jezdili přivydělávat obyvatelé měst. Pak si vinaři začali na sezonní práci najímat pracovníky ze zahraničí. Dnes při svých cestách do Francie velmi často potkávám vinaře starší generace, kteří nemají svůj podnik komu předat, protože se nikomu z potomků nechce dřít na vinohradu, a to ani v pozici majitele. Tento trend se nám nemusí líbit, ale nezpůsobilo ho žádné liberální spiknutí. Vychází z lidské přirozenosti: chceme se mít dobře a žít pohodlný život. Víno ovšem pít chceme a někdo ho musí vyrobit. Pokud je vinice kvalitní, koupí ji nějaký velký producent. Nasadí na ni stroje a námezdní pracovní sílu. Nad prací na vinohradu se přitom vznáší lehce romantický opar, jsou daleko méně atraktivní profese. Položme si otázku, kdo ze „starých Evropanů“ by toužil zasvětit svou kariéru zametání ulic, práci u pásu či odvozu popelnic. Francouz, který by se v šestnácti letech rozhodl stát instalatérem či automechanikem, má před sebou perspektivu zajištěné profesní budoucnosti. Jenže málokterý po takové práci touží.
Na počátku 90. let se navíc situace změnila. Evropané omezili dovoz pracovníků a začali své továrny stěhovat za levnější pracovní silou mimo Evropu. Práce najednou bylo méně, zejména té nekvalifikované. Evropa sice nadále prosperovala, ale vytvořily se jakési ostrovy bídy uprostřed blahobytu. Bezútěšná předměstí na okrajích velkých měst, kde lidé jen velmi obtížně hledali práci a měli minimální šanci na sociální vzestup. Zatímco Maročané, Alžířané či Senegalci první generace byli šťastní, že jsou v Evropě, a bez remcání vykonávali nekvalifikované profese, jejich děti a vnuci už tento vděk nepociťovali. Cítili se navíc vykořenění. Teoreticky samozřejmě platí, že kdo chce žít v nějaké zemi, musí se přizpůsobit jejím zákonům a zvykům. Jenže mnozí příslušníci druhé či třetí generace přistěhovalců se o to nijak zvlášť nesnažili. Už nebyli Maročané či Alžířané, ale zároveň se necítili být ani Francouzi. Roli v tom hrály jak odlišnosti jejich kulturních a náboženských tradic, tak neochota většinové společnosti poskytnout jim rovné šance. A když do toho přišly války na Blízkém východě, vzniklo široké publikum, které mohli islámští radikálové získat na svou stranu. Do toho se na Evropu valila záplava nelegálních migrantů vyvolaná nespočetnými válečnými konflikty i prostou touhou si ekonomicky polepšit.
Viníků mnoho, řešení se nedostává
V té době se už ovšem žádná jednoduchá řešení nenabízela. A nejsou k dispozici ani dnes. Marine Le Penová chce zvýšit počet deportací. Koho, jak a kam chce ale deportovat? Jak donutí africké země, jejichž ekonomikám migrace prospívá, aby přijaly své bývalé spoluobčany zpět? A chystá se deportovat i ty, kteří již francouzské občanství mají, a dostat se tak do rozporu s ústavou? Jak by na její kroky zareagovali obyvatelé vyloučených čtvrtí, jimž by deportace hrozila? Zlepšení by daleko spíše mohla přinést intenzivnější snaha o integraci, podpořená sociálními opatřeními ve vyloučených lokalitách a kvalitním vzdělávacím systémem. To vše by musela doplnit viditelná vůle vymáhat pravidla a zákony. Obojí ovšem vyžaduje čas a peníze. Francie nemá ani jedno.
Příčinou současné protestní vlny je nedůvěra Francouzů ve schopnost politiků řešit jejich problémy, především v sociální a ekonomické oblasti. Do ulic je vyhnaly vysoké ceny pohonných hmot, stagnující mzdy, nespokojenost s důchodovou reformou i se stavem školství. Jsou mezi nimi i mnozí přistěhovalci či jejich potomci. Demonstrují proto, že se jich týkají stejné problémy jako všech ostatních. Část z nich může být samozřejmě motivována také tím, že se jejich osobní postoj k řešení izraelsko-palestinského konfliktu či Trumpovy války proti Íránu liší od oficiální státní politiky. Primárně se však dožadují zlepšení své sociální situace, nikoli zavedení práva šaría.
K současné situaci by nedošlo, kdyby se Francie nedostala do problémů vinou mnohaletého zadlužování a přebujelého, mnohdy neefektivního státu. nelze ale vš svádět na politiky. Svou neochotou přinášet oběti spojené s reformami ke krizi přispěli i ti, kteří teď s transparenty pochodují po ulicích Paříže a dalších měst. Je svůdné uvěřit předvolebním slibům politiků, horší je, když dojde na placení účtů. Politici upláceli voliče a ti se ochotně nechávali uplácet. A běda, když se někdo pokusil o nějakou reformu! S ohněm si obrazně řečeno hrála celá společnost a nemůže se teď divit, že hoří. Nedávno se o tom přesvědčili v Řecku a teď, zdá se, mejdan skončil i ve Francii.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-ocima-byznysu-rabovani-ve-francii-lze-verit-statu-ktery-rezignuje-na-ochranu-majetku-318282#dop_ab_variant=1793310&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=2&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku
https://laclepublique.fr/national/articles/2026/2026-10-17-mobilisation-jeunes-gilets-jaunes/?hl=en-US#:~:text=132%20millions%20de%20vues%20cumul%C3%A9es%20et%20pr%C3%A8s,vie%20ch%C3%A8re.%20Un%20quart%20sont%20des%20lyc%C3%A9ens
JUDT, Tony. Poválečná Evropa: historie kontinentu 1945-2005. V českém jazyce vydání páté, v nakladatelství Prostor čtvrté. Přeložil Dalibor VÝBORNÝ. Obzor-Historie. Praha: Prostor, 2025. ISBN 978-80-7260-654-2.
https://www.mediapart.fr/journal/france/191026/nous-demande-d-ecrire-que-lfi-est-derriere-le-mouvement-autour-du-17-octobre-la-fabrique-d-un-bouc-emissai?utm_source=global&utm_medium=social&utm_campaign=SharingApp&xtor=CS3-5
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-macronova-neschopnost-jednat-povede-jen-k-dalsimu-nasili-318245#dop_ab_variant=1793310&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=2&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-francie-v-plamenech-zavedte-nouzovy-stav-a-dejte-policii-moc-zni-zemi-40603535#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku
https://www.lefigaro.fr/elections/presidentielles/presidentielle-2027-ou-on-vit-s-insurge-marine-le-pen-sur-le-risque-de-perturbation-du-congres-du-rn-20261021
https://www.ladepeche.fr/2026/10/22/presidentielle-2027-sondage-le-pen-et-melenchon-plebiscites-un-seul-candidat-en-embuscade-pour-qui-veulent-voter-13615195.php
