Článek
Píše se 18. století a s Francií to jde z kopce. Nekonečné války Ludvíka XIV. jeho zemi dovedly na pokraj vyčerpání. Zatímco dvůr ve Versailles tančil, Francie krvácela. Nikdo však Ludvíkovi nemohl upřít cílevědomost či pracovitost. Měl vizi. Stylizoval se do role Slunce, kolem nějž se jeho země otáčí a svým způsobem jím také tak trochu byl. Jeho žhnoucí paprsky Francii spálily, ale vydaly i energii a ta zas pomohla na svět bohaté úrodě. Zářící kopule Invalidovny postavené jako útulek pro zmrzačené oběti válečných choutek. Opulentní krása Versailles, útočiště krále a jeho lásek v Trianonu a mezi nimi rozsáhlý park s tisíci trysek stříkajících fontán. Molièrův smích i pláč a zoufalství hrdinů Racinových a Corneillových tragédií. Lehounké kudrliny Lullyho skladeb. Francie a její životní styl, terč obdivu i závisti. Manufaktury chrlící francouzský luxus do celé Evropy. Francie jako velmoc. Ludvík XIV. byl osobnost, byl to skutečný král.
O jeho nástupcích už se to rozhodně říci nedá. Vláda Ludvíka XV. končila v agónii způsobené katastrofální zahraniční i ekonomickou politikou a sice velmi nákladnými, ale vesměs neúspěšnými válkami. Sám král proslul svojí výstředností, slabostí, s níž podléhal názorům svých metres a neukojitelnou sexuální poživačností. V roce 1757 na něj byl spáchán neúspěšný atentát a v pařížských kostelích sloužili na šest stovek mší, které vysílaly k nebesům úpěnlivé prosby za jeho uzdravení. Když však v roce 1774 smrtelně onemocněl neštovicemi, měl Ludvíkův poddaný toužící doporučit svého panovníka Stvořitelově pozornosti situaci podstatně komplikovanější. Mohl se totiž vydat pouze do třech kostelů, nikde jinde se za královo zdraví nikdo nemodlil.
Jeho nástupce Ludvík XVI. zdědil vlastně jen načančané trosky. A nebyl mužem, který by z nich dokázal vzkřísit zašlou slávu. Toužil být milován. Když nastoupil na trůn, bylo mu dvacet, jeho inteligence byla sotva průměrná a představy, v jak hlubokých problémech jeho země vězí, měl poněkud mlhavé. Toužil uskutečnit reformy, ale vůli a schopnosti dovést je do úspěšného konce postrádal. K tomu mu vybrali rakouskou manželku. A to byl problém. Habsburkové byli totiž po staletí nepřáteli Francie, a to se z mysli jeho poddaných jen tak vymazat nedalo. U dvora měl sňatek následníka trůnu s Marií Antoinettou, dcerou císařovny Marie-Terezie, mnoho odpůrců, včetně některých členů královské rodiny. I tety budoucího krále razily pro následnici francouzského trůnu přezdívku Autrichienne, Rakušanka. To samo o sobě neznělo uším jejích budoucích poddaných nijak libě, ve francouzštině však tohle slovo ještě ke všemu představuje urážlivou slovní hříčku, složeninu slov pštrosice a fena.
A mělo být ještě hůř. Těžko si představit horší znamení, než byla katastrofa, která poznamenala svatbu budoucího královského páru. Novomanželé se rozhodli potěšit 30. května 1770 u příležitosti svého obyvatele hlavního města sňatku ohňostrojem. Zdálo se to být jako skvělý nápad. Místo děje: dnešní náměstí Svornosti, place de la Concorde, tehdy náměstí Ludvíka XV. Tam, kde dnes stojí egyptský obelisk pocházející z časů Ramesse II., se tyčila socha krále, po němž nesl tento obrovský prostor své jméno. Dodnes je Place de la Concorde největším náměstím Francie. Zvěst o chystané kratochvíli se rychle rozšířila. Ohňostroj toužil vidět každý.
Place de la Concorde
Dav nadnáší netrpělivé očekávání, všichni se chtějí bavit. Sešla se tu celá Paříž. Díky policejním protokolům vystupují z bezejmenného davu jména některých obyvatel hlavního města království. Jean Burau, kameník, který odešel do Paříže za lepším živobytím, a právě toho dne odeslal dopis, kterým k sobě konečně zval manželku a dvě malé děti. Jistá paní Peignenová, která se vypravila na oslavu sama, neboť její manžel byl slepý a z podívané by nic neměl. Těší se, že mu bude o všem alespoň vyprávět…
Na potemnělém nebi se rozzářily první světlice. A když se už, už zdálo, že je po všem, rozkvetla obloha nad slavnostně rozzářeným městem ještě naposledy. Gigantickou kyticí, vykouzlil slavný ohněstrůjce Ruggeri odpálením 30000 raket naráz. Nevídané! Jenomže, když dohasla poslední rachejtle, nadšení diváci se rozhodli vydat domů, obdivovat nasvícené bulváry nebo zapít tu podívanou v nějaké krčmě. Mnozí z nich si vybrali k opuštění náměstí Ludvíka XV., dnešního Place de la Concorde ulici Royale. Ti, kteří obdivovali ohňostroj na bulvárech se naopak vydali k řece, i náměstí bylo totiž krásně osvětleno. A i oni si k tomu vybrali ulici Royale. Do toho se daly do pohybu kočáry odvážející urozené a bohaté do jejich paláců, každý jiným směrem. Dvě lidské řeky se střetly, pud sebezáchovy zvedl přílivovou vlnu paniky a v nastalém víru se utopilo mnoho životů. Dva kočáry se převrátily, a několik šťastlivců se na ně vyšplhalo. Trosečníci ukrytí na ostrovech zmítaných příbojem všeobecného zmaru. Kočí práskali biči snažíce si vynutit průjezd za každou cenu. Kopyta splašených koní bušila do lidských těl, údy praskaly přitištěny na zdi okolních domů. Lidé padali do stavebních výkopů, které nikoho nenapadlo před oslavou zarovnat. Udušení, rozdrcení, ušlapaní… Umírají na dlažbě i vzpřímeni, namačkáni jeden na druhého, neschopni se pohnout. Krev vycházela ven ústy, nosem i ušima. A na jejich mrtvá těla se vrhli zloději, aby je okradli o majetek i zbytky důstojnosti.
Na hřbitově Sainte-Madeleine bylo následujícího dne vystaveno kvůli identifikaci 132 těl. Později úřady přiznají 688 mrtvých. Nikdo z nich nebyl urozený, jen dvaadvacet patřilo mezi bohatší měšťany. Paříží však kolovala úplně jiná čísla. Tisíc, dvanáct set, prý možná osmnáct stovek obětí. Těžko se dnes dopočítat. Pařížané přicházejí, doufají a hledají své blízké. Tělo paní Peignenové musel identifikovat bratr ovdovělého slepce. Neznámá zoufalá matka našla na hřbitově hned čtyři své dcery pracující jako služky v jedné hospodě. Manželka Jeana Buraua dorazi ve chvíli, kdy už jeho tělo dávno hnije v jednom z hromadných hrobů.
Vyšetřování ukázalo, že pařížský prevôt Jérôme Bignon odvolal původní zákaz, jenž zamezoval vjezdu kočárů na náměstí. Navíc smetl ze stolu požadavek vévody Birona a odmítl otevřít městskou pokladnu a povolat do služby gardu. Ta by pomohla zajistit pořádek na náměstí městským biřicům. A ještě byl ten pán natolik bezostyšný, aby se následujícího dne vypravil do Opery. Takové věci se nezapomínají.
Ve Versailles bylo zdánlivě bezpečno. Hluk, smrad a špína hlavního města se zdály být nekonečně daleko. Mladé novomanžele zprávy o masakru nepochybně zarmoutily, vyšetřování ovšem vyšumělo do ztracena. Versailleský dvůr dál pokračoval ve svém hýřivém životě na svém ostrově bezpečné ignorance. Město samotné zatím bobtnalo, rozrůstalo se, krásnělo i ošklivělo. Hýřilo a hladovělo. Obdivovalo život královského dvora. A také se v něm začal hromadit nekonečný vztek…
KAŠPAR, Zbyněk. Paříž, město lásky a nenávisti. Praha: Garamond, 2022. ISBN 978-80-7407-511-7.
KAŠPAR, Zbyněk. Kruté příběhy sladké Francie. Praha: Garamond, 2017. ISBN 978-80-7407-365-6.
Farge, Arlette. La vie fragile: violence, pouvoirs et solidarités à Paris au XVIIIe siecle, Paris: Hachette. ISBN 2010112423
