Skandál, který zničil pověst Marii-Antoinetty

Nad střechami centra Štrasburku se jako výhružně vztyčený prst tyčí jediná věž zdejší úchvatné gotické katedrály. A mezi ní a řekou se nachází rozlehlý palác sloužící dnes jako muzeum. Patříval jedné z nejvýznamnějších francouzských šlechtických rodin, slavným Rohanům. Bohatá historie tohoto rodu se právě zde ve Štrasburku propojila s osudem zřejmě nejznámější francouzské královny, Marie-Antoinetty. Právě tady v roce 1770 poprvé vstoupila na půdu Francie, byla přivítána v katedrále kardinálem Louisem de Rohan a v jeho paláci strávila i svoji první noc v nové vlasti.

Princezna přijela tehdy se svým doprovodem na německo-francouzskou hranici, kterou tvořil Rýn, a obě delegace si ji předaly na ostrově uprostřed řeky, kde byl postaven stan. Budoucí královna do něj vstoupila z německé strany, svlékla si vídeňské šaty a vyměnila je za francouzské. Symbolicky se tak rozloučila se svou minulostí a oblékla si na sebe novou vlast. Při převlékání postavila na zem svého psího mazlíčka, který ji do stanu doprovázel. Když ho znovu vzala do náruče a chtěla vyjít ze stanu vstříc svým budoucím poddaným, bylo jí vysvětleno, že francouzských psů může mít, kolik se jí jen zlíbí, německé psisko však musí odcestovat zpět do Vídně. Poprvé se tak střetla se složitými pravidly etikety versailleského dvora. Bylo jí patnáct let, navždy opouštěla svoji rodinu i vlast, a i když byla od dětství vychovávána k vědomí, že její životní pouť má především posloužit zájmům dynastie, dovede si nejspíš každý z nás představit, jak se v tu chvíli asi musela cítit. A to ještě nemohla tušit, do jaké míry muž, v jehož paláci právě usínala, ovlivní její příští osud.

Prelát zkažený až do morku kostí

Kardinál de Rohan byl typickým šlechticem své doby. Rozmařilý, poživačný a neskonale ctižádostivý. Žel bohu lidí jako byl on, se v politice vyskytuje mnoho, tehdy i v současnosti. O co vyšší byly jeho ambice, o to menší měl předpoklady k jejich naplnění. Lehkomyslný, ješitný a co se inteligence týče, tu i při vší úctě k jeho rodu a postavení současníci hodnotili jako stěží průměrnou. Kdysi se mihl i na vídeňském dvoře. Působil tam jako francouzský vyslanec. Ve Vídni dbali daleko přísněji na dobré mravy než v rozmařilé Paříži, takže se povedený prelát bezhlavě se vrhající do milostných dobrodružství brzy dočkal vyhoštění za nevhodné chování.

Budoucí francouzská panovnice si tak na něj uchovala vzpomínky veskrze negativní. Kardinál Rohan ovšem trpěl utkvělou myšlenkou, že by mohl jít ve stopách svých slavných předchůdců kardinálů Richelieua či Mazarina a zaujmout čelné místo v politickém životě uvadajícího království. Ve své pýše považoval skutečnost, že se tak doposud nestalo, za důsledek nemilosti, do níž upadl u královny. Usoudil ovšem, že nic není ztraceno a je jen otázkou času, kdy dokáže královnin negativní postoj zlomit svým osobním kouzlem a kdo ví, možná nádavkem k titulu prvního ministra získá ještě lásku okouzlující Rakušanky. Jen stěží ovšem mohl svůj šarm nechat působit, když byl na královském dvoře přijímán pouze výjimečně. Zůstal by tak patrně navždy pouze v zajetí svých snů, kdyby mu do cesty nevstoupila hraběnka de la Motte.

Krásná žebračka

Tato krásná mladá žena snad byla potomkem Henriho de Saint-Rémy, levobočka francouzského krále Jindřicha II. Příbuzenství to ovšem bylo velmi vzdálené. Její otec Jacques St. Rémy, levobočkův vzdálený potomek, byl chudý venkovský šlechtic, věčně opilý pytlák a postrach dcer okolních sedláků. Zplodil ji s jednou služkou, o kterou se dále nestaral, takže Jeannina matka skončila jako prostitutka. Jeanne se živila od dětství žebrotou a od ostatních žebráků se lišila jen tím, že se kolemjdoucí snažila dojímat poukazem na svůj královský původ.

Takto ji u silnice nedaleko Štrasburku potkala markýza de Boulainvilliers. Umouněné děvčátko ji dojalo, a proto se postarala o jeho výchovu v klášteře. Jeanne se ovšem nenarodila proto, aby se stala jeptiškou a z kláštera o pár let později uprchla. Její ochránkyně ovšem v dobročinnosti nepolevila a neváhala ji představit kardinálovi de Rohan. Čiperná dorostenka mezitím svedla četnického důstojníka Nicolase de la Motte a měsíc po svatbě mu porodila dvojčata. Manželé se dostali do dluhů a byl to právě kardinál, který je vyrovnal a nádavkem obstaral panu de la Motte hodnost kapitána dragounů. Odpověď na otázku, zda ho více zaujala Jeannina pohnutá rodinná historie nebo ženské půvaby, ponechám fantazii čtenářů.

Podvod století

Manželé se rozhodli hledat štěstí v Paříži, kde si pronajali dům a začali žít na vysoké noze předstírajíce šlechtický původ. Jejich dluhy znovu rychle narůstaly a Jeanne si vzpomněla na kardinála. Byla vnímavá, takže snadno pochopila, kde je jeho bolavé místo. Namluvila mu, že má přístup ke dvoru a stala se prý dokonce přítelkyní královny. Bude jí ctí odvděčit se svému dobrodinci tím, že se za něj přimluví. Kardinál zbaštil návnadu i s navijákem a začal subvencovat domácnost paní de la Motte značnými částkami v přesvědčení, že sponzoruje dobročinné projekty Marie-Antoinetty. Aby si udržela jeho důvěru, zásobovala ho královninými děkovnými dopisy, které pro ni vyráběl jistý Reteaux de la Villette. Jak jinak, i on tak činil z lásky a zařadil se na dlouhý seznam Jeanniných milenců.

V stejné době pánové Boehmer a Bassenge, dva proslulí klenotníci, vyrobili obdivuhodný diamantový náhrdelník, který nabídli královně. Požadovali za něj pakatel, pouhý milion šest set tisíc livrů. Marii-Antoinettu šperk sice uchvátil, ale zodpovědně usoudila, že v politováníhodné situaci, v níž se nacházela francouzská státní pokladna, si jej nemůže dovolit ani ona. Klenotníci propadli zoufalství. Vlastnili neprodejný náhrdelník a čelili nutnosti splácet půjčky, díky nimž mohli diamanty koupit.

Paní de la Motte vycítila příležitost. Namluvila kardinálovi, že královna po náhrdelníku touží, ale nemůže si ho dovolit koupit veřejně. Bojí se totiž, že by taková rozmařilost mohla vyvolat veřejné pohoršení. Kardinál by však mohl v transakci vystupoval jako prostředník. Za to by jistě získal královninu nehynoucí vděčnost. Aby podpořila kardinálovu důvěru, zorganizovala schůzku v nočních versailleských zahradách. Najatá prostitutka vzdáleně podobná Marii-Antoinettě si nechala políbit ruku a roztouženému Rohanovi tak naznačila, že jeho přání nejsou daleko od vyslyšení. Není nic divného na tom, že se taková schůzka odehrála jen pár kroků od komnaty, kde spala mic netušící Marie-Antoinetta. Zámecký park byl v podstatě volně přístupný a zámecké stráže měly smečku kokršpanělů, jejichž úkolem bylo vyhánět tuláky, kteří chodili do parku spát. S dnešními bezpečnostními opatřeními se to opravdu nedá srovnat.

Rohan se v tu dobu stýkal se slavným mágem hrabětem Cagliostrem, jenž pro něj vyvolával duchy předků a věštil mu z křišťálové koule skvělou budoucnost. Teď mu poradil, aby neváhal a do celého podniku se pustil. Co za to od paní de la Motte dostal, zůstalo mezi ním a ďáblem, kterého občas vyvolával.

Radovali se klenotníci i kardinál, jen rozum plakal někde v koutě. Zatímco klenotníci očekávali první splátku a kardinál přízeň panovnice, spiklenci rozebrali náhrdelník, po částech ho prodávali a užívali si. Nabyté bohatství muselo paní de la Motte připravit o její do té doby tak bystrý úsudek. Místo, aby ukázala co nejrychleji Francii záda, zůstala v Paříži a věnovala se bezstarostnému hýření.

První propadli nervozitě oba mistři šperkařského řemesla. Obrátili se na královnu a skandál byl na světě. Podvod byl evidentní, král se manželky zastal a rozhodl se pro veřejné vyšetřování. To byla zásadní chyba. Zatímco panu de la Motte se podařilo uprchnout, kardinál Rohan skončil před soudem. Byl ale zproštěn obvinění, skutečnost, že je někdo hloupý až běda, nelze totiž považovat za zločin. Soudcům, kteří vynesli zprošťující rozsudek, protikrálovsky naladěná Paříž tleskala. Nikdo nevěřil, že královna je v celé aféře nevinně a čest její i celé monarchie byla nenávratně pošpiněna. Kardinálova rodina splácela dluh za náhrdelník i s úroky ještě v roce 1863.

Nejhůře ovšem dopadla paní de la Motte. Byla odsouzena k doživotnímu vězení, zbičování a k vypálení cejchu na obě ramena. Při exekuci ji muselo držet několik pacholků a dokonce pokousala kata. Z vězení se jí ale po několika měsících podařilo uprchnout poté, co svedla jednoho ze žalářníků. Uchýlila se do Anglie, kde zemřela v roce 1790, když opilá vypadla z okna. Marii-Antoinettě usekla gilotina hlavu o dva roky později.

KAŠPAR, Zbyněk. Kruté příběhy sladké Francie. Praha: Garamond, 2017. ISBN 978-80-7407-365-6.

KOVAŘÍK, Jiří. Hrabě Monte Christo a ti druzí: skutečné osudy románových hrdinů II. Třebíč: Tempo, 1998.

FRASER, Antonia. Marie Antoinetta. Ostrava: Domino, 2003. ISBN 80-7303-166-3.