Článek
Palermo je město, které nepostrádá své kouzlo navzdory neutuchajícímu dopravnímu chaosu, jisté ušmudlanosti a dojmu, že se nachází v poločasu svého rozpadu. Ale má naprostou neopakovatelnou atmosféru, takže mu návštěvník snadno odpustí všechny jeho hříchy. A naplňuje mírou vrchovatou všechna klišé, která turista od jihoitalského města očekává včetně všudypřítomného schnoucího prádla vlajícího nad hlavami chodců i svůdných a nepříliš nákladných gastronomických zážitků. Člověk se nemůže zbavit dojmu, že město se mění v průběhu dějin jen pomalu a neochotně a s lenivou ledabylostí sleduje, jak kolem něj čas uhání. A právě v Palermu se v roce 1743 narodil chlapec, jenž dostal při křtu jméno Giuseppe a v jeho osudu bylo psáno, že se stane jednou z nejzáhadnějších postav 18. století.
Zrození darebáka
Jeho otcem byl nepříliš úspěšný obchodník Pietro Balsamo. Malý Giuseppe brzy ztratil otce a vyrůstal v podstatě na ulici. Tam se také naučil, jak si zjednat autoritu mezi stejně starými uličníky. Nakonec vzal jeho výchovu do rukou dědeček a zařídil, aby byl vnuk přijat do semináře. Teprve tam mu mniši vštípili umění číst, psát i počítat. Později přičichl i k základům chemie a lékařství, jelikož se stal asistentem lékárníka.
Zatímco přírodní vědy jej zaujaly, pravidla klášterního života mu vyhovovala podstatně méně. Bratři se pokoušeli zkrotit divokou povahu svého chovance různými způsoby. Jedním z úkolů, jimiž byl pověřen, se stalo i předčítání zbožných textů v průběhu společného stravování. Na stránkách svatých knih se vyskytuje mnoho postav, které mohou pro vnímavého čtenáře sloužit jako morální kompas ukazující tu správnou cestu k věčné spáse a bratři určitě doufali, že jejich mladý kolega těmito příklady nepohrdne. Otrocké předčítání ovšem Giuseppeho začalo velmi brzy nudit. Co takhle vyzkoušet, napadlo ho, zda mu bratři věnují dostatečnou pozornost? A tak jména světic nahradil jmény vyhlášených palermských poběhlic. Nejen, že se ukázalo, že mniši hltají četbu velmi bedlivě, ale zároveň vyšlo najevo, že o zmíněných padlých ženách museli už někde slyšet. Snad mezi nimi prováděli misijní činnost ve snaze přivézt je na správnou cestu, možná, o jaká to hrůza, sešli sami na cestu hříchu. V každém případě Giuseppeho církevní kariéra dospěla ke svému nevyhnutelnému konci.
Palermo.
A tak se znovu ocitl na palermské ulici a musel se postarat sám o sebe. Začal se živit kartami, věštěním a malováním vývěsních štítů hospod. Své umělecké nadání zúročil paděláním vstupenek do divadel a úředních listin, což vzbudilo zájem policie. Giuseppe nečekal až se zvědavost mužů zákona promění v činy a nasedl na nejbližší loď. Pobýval v Egyptě, Bagdádu i Istanbulu, odkud zamířil zpět do Itálie. V Římě se setkal s mladičkou Lorenzou Feliciani. Ta kromě pozoruhodné krásy disponovala i malým věnem a instinktem, jenž jí pomohl rozpoznat, jaký talent v jejím nápadníkovi dřímá. Byla to pravděpodobně právě zásluha její fantazie, že se z neotesaného Sicilana stal hrabě Cagliostro, velmistr svobodného zednářství egyptského ritu, zasvěcenec kabaly a držitel titulu Velký Kopta. Co to znamenalo, nikdo nevěděl, ale znělo to moc hezky. Studoval prý papyry objevené v Cheopsově pyramidě, což mu pomohlo ovládnout tajemství výroby kamene mudrců i elixíru mládí. Úctyhodný výkon, uvážíme-li, že hieroglyfy tehdy ještě nebyly rozluštěny. Ti dva se vzali a vyrazili do světa. Někde cestou se ztratila i Lorenza a zrodila se oslnivě tajemná Serafína.
Vhod přišly i Giuseppovy zkušenosti z předcházejících cest, které dodávaly jeho bajkám punc autentičnosti. Oba povedení manželé neváhali čas od času do realizace svých plánů zapojit i Serafininy půvaby a Cagliostrův svůdnický talent. Vyznávali pozoruhodnou zásadu, že cizoložství není zločinem, je-li pácháno z vypočítavosti, nikoliv z lásky. Postupně projeli velký kus Evropy a jejich renomé pomalu rostlo. Cestu z Madridu do Londýna absolvoval Velký Kopta ještě poněkud nedůstojně v lokajské livreji na zadním stupátku kočáru jistého pana Duplessise, jenž se zatím uvnitř oddával studiu Serafíniných půvabů. V Benátkách, Petrohradu či Bruselu už na sebe poutal pozornost Cagliostrův okázalý černý kočár se zlatými znaky a sluhové ve zlatých livrejích. Upozorňoval na sebe okázalým chováním a prokazoval se padělanými listinami. Před chlapcem, jenž vyrůstal na ulici v chudinské čtvrti Palerma se otevíraly dveře aristokratických salónů. V Paříži jej uvedl do vyšší společnosti samotný kardinál de Rohan, do jehož slavné aféry s náhrdelníkem se také okrajově namočil.
Největší šarlatán 18. století
Občas se něco zvrtlo. V Londýně si jistá lady Fryová stěžovala policii, že tajemný alchymista slíbil zvětšit její diamanty, pokus však skončil fiaskem. Muselo se něco zvrtnout, jelikož diamanty nejen, že svůj objem nezvětšily, ale dokonce se zcela vypařily. Málo platné, vědecký pokrok si žádá své oběti. Cagliostro na sobě ovšem pracoval a své metody zdokonaloval. Budoval si reputaci vševědoucího zasvěcence, odvolával se na svobodné zednáře a vytvářel kolem sebe kult, v němž hrál roli mystického velekněze. Přesně se trefil do dobové poptávky po záhadách a tajemnu. Osvícenská filozofie svým důrazem na rozum a vědecké poznání narušila staletou konstrukci křesťanského chápání složitého světa. Odpovědi, které dávalo staré náboženství byly sice zpochybněny, zůstalo však po nich prázdné místo a nejistota.
Jeho příznivci vlastně chtěli být klamáni. Toužili po štěstí, bohatství, věčném životu a spravedlivějším světě. Jejich naděje se živily iluzí, kterou jim Cagliostro poskytoval. Zdála se být pochopitelnější než rychle se měnící svět, jemuž přestávali rozumět. S úžasem sledovali vyvolávání ďábla, křišťálové koule, z nichž Velký Kopta četl v minulosti i věštecké vytržení Serafíny dosažené pomocí omamných látek. Nápoje lásky, hypnóza, transmutace kovů, to vše bylo na repertoáru, stačilo si vybrat. Objevily se pověsti, že hrabě je tři sta let starým rosenkruciánem. Vznikl Velký egyptský rituál. Toužili jste vstoupit? Stačilo obětovat jeden den života, zaplatit vstupní poplatek a absolvovat tajný přijímací obřad. Ten trval skutečně celých 24 hodin a probíhal v místnosti potažené černým suknem. Adept zasvěcení se musel svléknout, na scéně byly hořící svíce, zkrvavené meče, posvěcené amulety, maskovaní zasvěcenci a tajemná bytost obklopená dýmem mumlající nesrozumitelná zaklínadla. Cagliostro se nebál vycházet vstříc dámám, zejména těm půvabným, a zakládal i ženské lóže. Taková rovnoprávnost byla v podmínkách tehdejšího světa vlastně sympatická. Když okrádat, tak všechny a bez ohledu na gender.
Počet členů lóží utěšeně rostl, Cagliostrovy portréty i sošky šly na dračku. Když se dostal za mříže pro penězokazectví, Serafína obětovala nemalé jmění, aby ho dostala zpátky na svobodu. Pro své příznivce ale nebyl zločincem, jenž unikl trestu, ale vizionářem, který zvítězil nad nespravedlivou represí ze strany příznivců starých pořádků. Ve Frankfurtu se na společném zasedání zednářských lóží vytasil s pergamenem, který označil za testament templářů. Před užaslýma očima ostatních zednářských velmistrů se na pergamenu zjevilo krví napsané Cagliostrovo jméno. Krev mírně zářila a vypadala pěkně čerstvá, ačkoliv francouzský král Filip IV. Sličný nechal popravit posledního templářského velmistra již na počátku 14. století. Templáři podle dokumentu odkazovali Cagliostrovi svoji pomstu, na níž, jak sám mág tvrdil, čas právě nazrál. Právě Cagliostrovi tedy vděčíme za dodnes populární legendu o templářském spiknutí procházejícím napříč dějinami. Očarovaní velmistři složili slavnou přísahu pomsty despotům a členové jejich lóží začali na Cagliostrova konta posílat finanční příspěvky na vedení boje. Sešlo se na dva miliony louisdorů. Jen na ten boj nedošlo.
Andělský hrad, první adresa všech těch, kteří se znelíbili papeži.
Otázkou je, zda jsme dnes opravdu chytřejší. Cagliostro měl pouze tu smůlu, že se nemohl schovat za falešný profil na sociálních sítích, ale musel s kůží na trh osobně. A pak přišla skutečná revoluce. Bastilla byla dobyta, starý režim padl. Ve zběsilé době, která následovala, vyšel Cagliostro z módy. A dopustil se chyby. Na naléhání Serafíny zamířili zpátky do Říma. Papežská inkvizice zajásala. Velký Kopta jí byl stejně jako jiní zednáři trnem v oku a teď stačilo vztáhnout ruku. Za Balsamem i Lorenzou Serafínou se zavřely brány vězení Andělského hradu. Papežský tribunál se rozhodl využít proces k diskreditaci zednářství. Ani sami soudci si ovšem nebyli jisti, zda mají tu čest s podvodníkem, revolucionářem nebo skutečným mágem překračujícím hranice věků.
Cagliostro se chystal nedat svoji svobodu lacino. Lorenza však začala vypovídat a odhalovat jeden Balsamův podvod za druhým. Obhajoba se zhroutila. Dodnes zůstává záhadou proč. Ztratila docela obyčejně nervy? Nebo měla manžela jednoduše dost a rozhodla se ho zbavit, pomstít se mu za život, který společně vedli? Proces se zvrhl v obyčejnou manželskou hádku. Legenda se rozplynula.
Nedaleko San Marina, pár desítek kilometrů od jadranského pobřeží se nachází v horách malebné městečko San Leo. Dva románské kostely, úzké uličky plné kamenných domků a na ostrohu nad tím vším mohutná pevnost. V té době jedno z nejobávanějších vězení Evropy. Právě tam byl Balsamo převezen. A tam také po čtyřech letech ve věku 48 let zemřel. Údajně postupně zešílel a z oken jeho cely se ozýval zoufalý nářek, při němž se pastýři na okolních kopcích křižovali. A krásná Lorenza? Ta dožila svůj život v klášteře.
Zbyněk Kašpar. Cesta do hlubin Italovy duše (a žaludku). Praha: Garamond, 2019. ISBN 978-80-7407-456-1.
DECAUX, Alain. Grands secrets grandes enigmes. Perrin, 1971. ISBN 2262000034.
KOVAŘÍK, Jiří. Hrabě Monte Christo a ti druzí: skutečné osudy románových hrdinů II. Třebíč: Tempo, 1998.
