Článek
San Miguel, největší ostrov Azorského souostroví, je sice obklopený Atlantickým oceánem, ale jezdit se sem jen vykoupat k moři, by byla věčná škoda. Jednak zdejší pláže nejsou nic moc a pak, ta pravá krása se skrývá ve vnitrozemí. Asi nikde jsem si nepřipadal tak blízko přírodě, jako právě tady. Lesy se tu tváří jako džungle a i hlavní město Ponta Delgada je jen taková větší vesnice. A zelená, je tady opravdu zelená a zvlášť dobře jí to sluší s modrou barvou oceánu. A pak, že k sobě tyhle dvě barvy nejdou. Návštěvník si na Azorských ostrovech připadá, jako když se ubytuje uprostřed botanické zahrady, dech berou jak profláknutá místa jako Sete Citades nebo Lagoa do Canario i ta, kde narazíte jen na pár turistů, tak jako u vodopádu Salto da Farinha… A všude spousta květin! Červená, žluté, květy malé i velké, stačí si vybrat.
Nad všemi však kralují hortenzie. Rostou na ostrově v podstatě jako plevel, český zahrádkář, který se s nimi piplá rok co rok, aby alespoň trochu vykvetly, by zaplakal. Tam kde u nás doma lemují silnice jabloně nebo topoly, táhne se tu podél silnice souvislý pás kvetoucích hortenzií, jejichž obří květy všech odstínů kontrastují s modrou oblohou a je to lepší než jakákoliv značka omezující rychlost. Každý řidič, který má v těle jen špetku vnímavosti, tudy bude projíždět jen kolem, aby si tu nádheru užil.
A snad právě pro tu krásu všude kolem jsou místní obyvatelé pohodoví, přívětiví, strašně milí… V průvodci se píše, že Portugalci mají zádumčivou povahu. No nevím, já mám pocit, že se tu hlavně všichni pořád jenom usmívají. Nevíte, jak natankovat benzín na opuštěné venkovské pumpě? Jede kolem dědeček na traktoru, sám od sebe zastaví a poradí. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi někdo jen tak odpustil placení vstupného! Couráme se jen tak večerními uličkami ospalého městečka a nějaká starší paní vybíhá na zápraží a zajímá se, co by pro nás mohla udělat…
Lagoa do Fogo
Prý je tu víc krav než lidí. Já se jim vůbec nedivím, tak šťavnatě zelenou trávu jsem ještě nikde neviděl, člověk má skoro chuť se sám občas někde napást. Možná jsem měl, jelikož gastronomicky to přeci jen trochu občas drhlo. Tam, kde by bylo ve Francii nebo Itálii 10 hospod, narazíte na jeden stánek s hamburgery. Když máte štěstí. Takže jídlo raději sebou. A dělají to tak i místní. Zvlášť o víkendu se scházejí, piknikují, ženy se starají o děti a muži grilují. Takové veřejné grily najdete skoro na každém odpočívadle nebo vyhlídce. A myslí se přitom i na kočky, kterých tu bude jen o něco méně než krav. Hned vedle grilů mají mističky pro divoké Miciny, které se na ostrově toulají prakticky všude.
Největší zdejší specialita místní kuchyně se jmenuje cozido. Azory jsou sopečné souostroví, které je navíc stále geologický aktivní. Termální prameny v každé vesnici. Takže stačí zakopat hrnec s masem a zeleninou na chvíli do země a oběd je hotov. A nebyl bych to já, abych si tu nenašel i vinařství. Počasí se na Azorech mění poměrně rychle, během dne se mění hned několikrát. A když prší, je třeba vyrazit na degustaci. Vinice jsou tu velmi malebné, výhled až k moři a mezi vinou révou vystrkují tu a tam své listy banánovníky. Pozoruhodné je, že ve čtyřčlenné skupince, která se na degustaci objednala, jsme byli všichni čtyři Češi a to aniž bychom se předtím znali.
Jen ty krávy to nemají vždycky lehké. Jsou prostě místa, kam je i jim vstup zapovězen. Zatímco na běžných komunikacích se s nimi počítá, u vjezdu na dálnici jejich pohyb omezuje dopravní značka „zákaz vjezdu krav“. Chudák Stračena, vyrazí si na výlet, jde, jde a najednou dál nemůže. Jestli ona to není diskriminace…
Krávám vjezd na dálnici zakázán
Článek byl napsán na základě osobních zkušenosti z cesty po Azorských ostrovech. Při přípravě cesty mi byl neocenitelným rádcem průvodci po Portugalsku:
MICHELIN. Guide vert Portugal [green guide] (French Edition). French and European Publications, 2014. ISBN 9782067190207.
HENRIQUES, Sandra. Azory: do kapsy. Přeložil Jan STYBLÍK. Do kapsy. Praha: Svojtka & Co., 2025. ISBN 978-80-256-3781-4.
