Ostrov Yeu: poslední dny jednoho hrdiny a zrádce, maršála Pétaina

Ostrov Yeu je takový malý klenot francouzského atlantického pobřeží, jakási malá Bretaň, která stále ještě zůstává stranou hlavních turistických tras. Divoké pláže, městečka s útulnými bílými domky a zahradami plnými hortenzií a slézových růží. Jeden hrad, pár větrných mlýnů a útesy. Několik restaurací nabízejících rybí speciality a mušle jak se na Francii sluší a nádavkem také místní pivovar. Žádné velké hotely, jenom klid a pohoda. Jezdit tu autem postrádá smysl, na kole to všechno objedete za chviličku.

Zajímavý je ostrov Yeu ale i z historického hlediska. Na zdejším hřbitově totiž odpočívá hrdina z roku 1916, zachránce Francie, vítěz od Verdunu maršál Pétain. Místo svého posledního odpočinku si ovšem nevybral dobrovolně. Na ostrově byl totiž vězněn poté, co po druhé světové válce dostal za kolaboraci s německými okupanty trest smrti, který generál de Gaulle změnil na trest doživotního vězení. Poslední roky svého života se stařičký válečník propadl do stařecké demence a své okolí prakticky nevnímal. Pečovala o něj jeho manželka přezdívaná Ninie, která ho neopustila ani v této ponuré chvíli. Poslední záblesk jasného vědomí projevil maršál o svých narozeninách v roce 1950, když s nelibostí upozornil, že jedna svíčka na jeho narozeninovém dortu zhasla…

Maršálův hrob je jako jediný na celém hřbitově orientován přesně opačně než všechny ostatní, otočen ve směru, odkud ostrov bičují prudké zimní vichřice. Když jsme jej hledali, jeden starší pán nám sice ukázal, kde místo maršálova posledního odpočinku najdeme, ale vyjádřil nelíčený údiv, proč ho vlastně hledáme. A upozornil nás, že na hřbitově jsou pohřbeni i britští letci. Očividně vnímal maršálovu přítomnost na hřbitově jako ostudu pro ostatní nebožtíky, kterou je třeba nějak vyvážit…

Zlá léta

Třicátá léta byla ve Francii dobou nesmiřitelných politických sporů a hluboké ekonomické krize. Pravice nenáviděla levici a ta ji nenávist s gustem oplácela. Jedna půlka Francie neposlouchala tu druhou, pouliční demonstrace se zvrhávaly v násilné střety. Republika prožívala krizi, korupce se zdála být všudypřítomná, demokracie působila jako slabá v porovnání s diktátorskými režimy, které postupně bujely po celé Evropě jako nějaká morová nákaza. Domácí nepřátelé byli pěkně po ruce, nepřítel za hranicemi se zdál být mnohem méně nebezpečný. A pro ledaskoho i inspirativní.

Německý kancléř Adolf Hitler měl ve Francii spoustu příznivců, Mein Kampf ve Franci 30. let opakovaně vycházel s vypuštěnými pasážemi, v nichž vůdce žádal navrácení Alsaska a Lotrinska. Z Německa se do Francie hrnul proud židovských uprchlíků, což vyvolávalo antisemitské nálady. „Berou nám práci a zničí to, co zbylo z našich tradičních hodnot,“ říkalo se. V kinech se promítal film Velké iluze, hlavní roli hrál mladý Jean Gabin. Zazněla v něm francouzská hymna. Diváci spontánně vstávali a ke zpěvu Marseillaisy se přidávali. Jenomže mnozí z nich to doprovázeli rukou zdviženou ve fašistickém pozdravu. Proslulý spisovatel Céline, intelektuál a laureát Nobelovy ceny ze sebe chrlil jedenu antisemitskou tirádu za druhou.

Mnichovskou dohodu většina Francie přivítala. Proč také válčit pro nějakou malou zemi tam na východě. Tak tak jsme přežili hospodářskou krizi a teď je přeci jasné, že nechceme válku, ale mír. Nebylo to samozřejmě nic platné a válka stejně vypukla. Předsedou vlády se v březnu 1940 stal odpůrce Německa Paul Reynaud. Co to bylo platné, když jeho milenka byla zarytou Hitlerovou fanynkou a pravděpodobně Němcům donášela. Mnichovský „hrdina“ Daladier scénu neopustil a v nové vládě se dokonce stal ministrem války. Ostatně ona vláda byla s počtem 35 ministrů nejpočetnější vládou francouzských dějin. Na každého zbylo nějaké to ministerstvo, a přesto vláda prošla v parlamentu o jeden jediný hlas. Mimochodem Reynaud dokázal mnohokrát zamotat hlavu protokolářům na ledaskterém pařížském velvyslanectví. Kromě milenky vlastnil i manželku a nikdy se dopředu nevědělo, v doprovodu které z dam na recepci dorazí. Jednou dokonce přivedl obě.

Po začátku války vypukla v Paříži panika. Smetánka včetně Coco Channel se přestěhovala do hotelu Ritz. Protiletecký kryt této instituce byl totiž proslulý svojí bohatě zásobenou vinotékou a pokrývky dodala firma Hermes. Tak nějak se předpokládalo, že se bude opakovat první světová válka, se zákopy a bojovými plyny. Z nich měli všichni obavu a málokdo opouštěl domov bez plynové masky. Dámy z lepší společnosti si pořídily pouzdro na masku od slavné návrhářky Jeanne Lanvinové. Morálka ve francouzské armádě nebyla valná. Dramatik Jean Cocteau se soužil steskem po svém milém, vycházejí hvězdě francouzského filmu Jeanu Marais, a tak ho navštívil na frontě a strávili spolu něco romantických chvil. Sladká a naivní Francie!

Německá armáda prošla na jaře 1940 francouzskou obranou jako nůž máslem, obsadila Paříž, zatímco francouzská vláda se na svém útěku zastavila až v Bordeaux. V této zoufalé situaci, kdy se politici hádali, zda se stáhnout do kolonií a pokračovat ve válce odtamtud nebo se raději vzdát, byl do vlády kooptován stařičký hrdina z dob první světové války, maršál Pétain. A ten se zasadil o kapitulaci. Jménem záchrany Francie a obnovy jejích tradičních hodnot.

Spasitel, či zrádce?

Tradiční heslo francouzské republiky „Volnost, rovnost, bratrství“ bylo nahrazeno novým „Práce, rodina, vlast.“ Práce symbolizovala povinnost vůči společnosti, v kontrastu proti zhoubnému individualismu a liberalismu, které prý zapříčinily úpadek republiky. Rodinou se samozřejmě myslela rodina tradiční, v níž je muž autoritou a žena matkou a hospodyní. Taková rodina vychová jistojistě budoucí generace k poslušnosti, víře a loajalitě. Vlast vyžadovala poslušnost a převyšovala zájmy jednotlivce.

Příznačné je, že zatímco ochránce tradičních hodnot po dlouhých dvacet let podváděl svoji vlastní manželku, poslední žena, jíž ve Francii setnula hlavu gilotina za zločin, který nesouvisel s válkou, byla odsouzena, neboť prováděla zakázané potraty. Možná to maršál na začátku myslel alespoň trochu upřímně, ale netrvalo dlouho a všechno se to nějak pokazilo. Pařížské Židy zatýkali francouzští četníci a svážely je autobusy pařížské hromadné dopravy. Teprve pak je převzali Němci a odvezli kamsi na východ… Vlastně se těm nebožtíkům na ostrově Yeu nedivím, že jim jejich spolunájemník nevoní.

Maršálovým protipólem byl už na začátku války tehdy ještě jen plukovník a Pétainův bývalý chráněnec Charles de Gaulle. Kapitulaci neakceptoval, odešel do Anglie, kde začal organizovat odboj. Nutno přiznat, že na konci roku 1940 byl ve Francii Petainův režim populární a de Gaulle, pokud si na něj někdo vzpomněl, byl považován za ztroskotance, dezertéra a válečného štváče. Střih… Zatímco Pétain zakončil svůj život ve věznici na ostrově Yeu, de Gaulle se v srpnu 1944 prošel v čele rozjásaného davu od Vítězného oblouku po čerstvě osvobozené Champs-Elysées. A později byl dvakrát zvolen prezidentem a nastěhoval se do Elysejského paláce. Tedy tam, kde Pétain nikdy nebydlel…

Zdroje:

KAŠPAR, Zbyněk. Paříž, město lásky a nenávisti. Praha: Garamond, 2022. ISBN 978-80-7407-511-7.

JACKSON, Julian. Francie v temných letech: 1940-1944. Přeložil Jaroslav HRBEK. Praha: BB art, 2006. ISBN 80-7341-912-2.