Článek
Je sváteční den. Ulicemi starého města se valí dav, kterým se dá sotva projít. Před restauracemi se slavnou neapolskou pizzou se stojí fronty, prodavači pouličních pochoutek hlasitě křičí a lákají vás, abyste se stali právě jejich zákazníkem. Odevšad se linou vůně a zvuky. Pouliční muzikanti, lomoz a třeštění. Město útočí naráz na všechny smysly a to je zrádné, protože o kapsáře tu není nouze a chvilkové polevení v pozornosti se nemusí vyplatit.
Na pořádek si tu moc nepotrpí a na řád ještě méně. Když tu před lety pořádali cvičnou evakuaci pro případ, že by se Vesuv zase jednou probudil k životu, skončilo to ukrutným zmatkem. Hlavní důvod spočíval v tom, že Neapolitáni neradi poslouchají autority a státní úřady už vůbec ne. Konec konců nejlépe je to vidět na přístupu k respektování dopravních předpisů. Pokud se sopka jednoho dne skutečně rozhodne chrlit lávu, doufám, že já budu v tu chvíli hodně daleko. Nicméně návštěva Neapole má zase jiné výhody. A jednou z nich je zdejší proslulá gastronomie.
Království pizzy a jiných dobrot
Davem si pomalu razí cestu zelinářova dodávka. Občas přibrzdí, aby si kolemjdoucí mohli nakoupit. Jeden banán, pokud na něj zrovna máte chuť, čerstvá rajčata nebo klidně kilo brambor, aby bylo z čeho uvařit sváteční oběd. I když restaurací je tu na každém kroku tolik, že nevím, zda má někdo vaření vůbec zapotřebí. V porovnání s Římem je tu rozhodně levněji a pokud nebudete mít smůlu, pochutnáte si rozhodně lépe.
Symbolem italské gastronomie je nepochybně pizza. Má mnoho variant, ale obyvatelé Neapole jsou přesvědčeni, že ta jediná správná pochází právě z jejich města. Zřejmě na tom něco bude, neboť UNESCO považovalo za rozumné zapsat v roce 2017 neapolskou pizzu na seznam světového kulturního dědictví. Původně se jednalo o pokrm neapolské chudiny, o pouhé těsto ochucené olivovým olejem. Vše se změnilo v roce 1889, kdy do Neapole zavítala královna Markéta Savojská. Při této příležitosti dostaly opory místní společnosti nápad nabídnout panovnici něco nefalšovaně neapolského. Pizza se jevila jako vhodný kandidát, nicméně ve své všední podobě se zdála být přeci jen příliš prostá, než aby se mohla stát součástí královské tabule. Spásný nápad nakonec přinesl jistý Raffaele Esposito, majitel jedné ze zdejších pizzerií. Na pizzu navrhl přidat místní sýr mozzarella, vyráběný z mléka zdejších vodních buvolů, čerstvou bazalku a rajčata. Barvy jednotlivých ingrediencí tak odpovídaly barvám italské trikolory. A protože se Markéta italsky řekne Marguerita, jedna ze slavných variant pizzy byla na světě.
Správná neapolská pizza nemá být křupavá, těsto je naopak měkké a vláčné. Její střed musí být tenký, okraje vysoké. To je známkou toho, že těsto dobře vykynulo a vyzrálo alespoň 24 hodin. Díky tomu je dobře stravitelná. Její okraje mají typické připálené puchýřky. Jedná se o vzduchové bubliny v těstě, které se při pečení za vysokých teplot okamžitě připálí. Pizza se totiž peče v peci na bukovém dřevě, asi 60–90 sekund při teplotě 400–450o C. Díky rychlosti pečení si pak ostatní suroviny zachovají svoji původní chuť.
Ovšem nikoliv pouze pizzou živ je člověk. K Itálii patří i těstoviny, které se na Apeninském poloostrově připravují na stovky různých způsobů. Ten neapolský se jmenuje spaghetti alla puttanesca. Nezapře, že se zrodil ve zdejším přístavu, kde si na úzkoprsé dodržování morálních zásad nikdy nepotrpěli. Již samotný název hovoří za vše. Puttana je totiž nepříliš zdvořilým výrazem označujícím sexuální pracovnici. Kněžky lásky v neapolském přístavu těstoviny na tento způsob údajně připravovaly, aby obnovily síly svých zákazníků po prováděné gymnastice. Základem je rozetřený česnek, černé olivy, nasolené ančovičky, olivový olej, paprika, rajská jablíčka a kapary. Při přípravě se šíří taková vůně, že spolehlivě přiláká i takové kolemjdoucí, kteří původně o služby svůdných kuchařek neprojevovali zájem. Pravidlo, že láska prochází žaludkem, očividně v Neapoli platí.
20260425_135422
Všichni neapolští svatí
V roce 1600 byla Neapol největším městem Evropy, sídlo nezávislého státu zahrnujícího i Sicílii. O jeho moci svědčí i fakt, že v historickém centru města se nachází téměř pět stovek kostelů. Kdyby měl návštěvník navštívit pouze jeden jediný, doporučoval bych kostel svaté Kláry, jenž je nekropolí neapolských králů. Na podlaze hlavní lodi se nachází velká hvězda. Kdo ji třikrát obejde po směru hodinových ručiček, získá prý životní energii a zbaví se neduhů. Ke kostelu přiléhá klášter s výjimečně rozlehlou a nádherně vyzdobenou křížovou chodbou.
Dnes patří Neapoli až třetí místo v Itálii za Římem a Milánem. Za poslední čtvrtstoletí se ovšem počet jejích obyvatel snížil o 150000. Někteří se odstěhovali na předměstí v nepolské aglomeraci, mnoho z nich ovšem zamířilo za lepším živobytím na sever Apeninského poloostrova. Město má rozhodně svá nejlepší léta za sebou. Ze spousty domů opadává omítka a některé z nich opustil poslední nájemník už před drahnými časy. O pár kroků vedle se tyčí palác svědčící o dávné slávě nějaké patricijské rodiny. Jeho nádvoří je plné květin a keřů. Větší část stěny průjezdu hned vedle zase zabírá graffiti zobrazující místního Boha – Diega Maradonu. Jeho dresy se tu prodávají na každém kroku, navzdory tomu, že doba, kdy kopal do míče za místní klub, je už dávno pryč.
Když v roce 1984 přestoupil do SSC Neapol z Barcelony, způsobilo to hotovou senzaci. Dnes už by se něco podobného nejspíš nestalo. Fotbalové hvězdy i jejich manažeři pečlivě hlídají sebemenší detaily kariéry a ty opravdu velké hvězdy přestupují jen mezi těmi největšími kluby. Diego později přiznal, že až po příjezdu do Itálie zjistil, že SSC rozhodně nepatří k místní smetánce. Tehdy astronomickou částku sedm milionů liber za jeho přestup navíc nejspíš zaplatila Camorra, místní odnož mafie. SSC do té doby vyhrála pouze dvakrát italský pohár, došlo k tomu navíc dost dávno. Naděje však dokáže dělat zázraky. Šedesát tisíc permanentek se prodalo ještě, než Argentinec vůbec poprvé kopl do míče. A fanoušci své investice rozhodně nelitovali. Maradona jejich klub dovedl dvakrát k vítězství v italské lize a jednou dokonce i k zisku poháru UEFA. Po prvním ligovém titulu se nad jedním z neapolských hřbitovů objevil nápis: Nevíte, o co jste přišli.
Patronem města je však někdo jiný – San Gennaro, neboli svatý Januárius. Jeho ostatky odpočívají v katedrále Nanebevzetí Panny Marie. Býval biskupem z Beneventa na přelomu 3. a 4. století našeho letopočtu v době posledního velkého pronásledování křesťanů nařízeného císařem Diokleciánem. Římský prokonzul v Kampánii Timotheus dal Januaria zatknout a hodlal jej i další křesťany nechat rozsápat v aréně lvy. Toužil tak prokázat služební horlivost. Nakonec se to ale všechno nepěkně zvrtlo. Šelmy sice byly patřičně vyhladovělé, místo aby se ale vrhly na křesťany, pouze poklidně ulehli u jejich nohou. Říká se, že jeden obzvláště strašlivý lev začal mírumilovně olizovat biskupovy sandály. Prostě pokažená zábava a ztracené odpoledne.
20260425_142633
Není divu, že z toho Timothea, jenž už nebyl chudák nejmladší, trefil šlak. V důsledku mozkové příhody dokonce oslepl. Dobrý biskup k němu ovšem nechoval zášť a požehnáním mu zrak vrátil. Diváci byli u vytržení a mnozí z nich požádali biskupa, aby je pokřtil. Lze chápat Timothea, že byl vývojem událostí poněkud roztrpčen. Zhnuseně se otočil a odešel z arény, kterou pohltila všeobecná nálada smíření. Před odchodem ovšem rozkázal biskupa i jeho společníky popravit. Biskup tak ztratil hlavu, nevděčný prokonzul však skončil ještě mnohem hůř. Dopadla na něj spravedlnost boží. Když kati přišli do jeho paláce, aby mu zvěstovali splnění rozkazu, našli už pouze jeho mrtvolu. Navzdory tomu, že od Timotheova odchodu z arény uplynulo sotva pár hodin, bylo prý jeho tělo navíc již ve značném stadiu rozkladu a šířily se z něj jedovaté výpary. Ty sprovodily ze světa i oba katy.
Jistá Eusebia zachytila podle legendy mučedníkovu krev do dvou ampulí. Světcovo tělo bylo přeneseno do Neapole a pohřbeno v katakombách, do hrobky byly uloženy i obě lahvičky. V ten okamžik se stal zázrak a zaschlá krev v ampulích zkapalněla. Od 16. století je Januarius považován za oficiálního patrona města, jelikož prý tehdy Neapol ochránil před morovou epidemií.
Třikrát ročně jsou jeho ostatky vyňaty z relikviáře a neseny v procesí. Neapolští vždy napjatě očekávají okamžik, kdy ostatky opouštějí relikviář. Pokaždé by se totiž měl opakovat zázrak zkapalnění světcovy krve. A nejen to, ve zvlášť dobrých ročnících se dokonce zvětšuje objem svaté tekutiny, případně v ampulích bublá. Pokud ovšem k zázraku nedojde, je to znamení velmi neblahé a obyvatelé pak projevují značnou nervozitu až do příštího procesí. Mají totiž své zkušenosti. V roce 1944 jim světec takto vzkázal, že vybuchne Vesuv, v roce 1980 ohlásil zemětřesení a největší katastrofa nastala o osm let později. Krev stydla nejen svatému Gennarovi, ale i v žilách všech fanoušků fotbalového mužstva SSC Neapol vedeného božským Diegem. Jejich tým totiž podlehl AC Milán a titul v italské fotbalové lize byl pro ten rok beznadějně ztracen.
Zbyněk Kašpar. Cesta do hlubin Italovy duše (a žaludku). Praha: Garamond, 2019. ISBN 978-80-7407-456-1.
Italie Du Sud (Guides Verts) (French Edition). Michelin Editions des Voyages, 2009. ISBN 2067130323.
