Krvavé sicilské Velikonoce

Je ráno 23 srpna, léta Páně 1268. U jihoitalského městečka Tagliacozzo proti sobě stojí dvě armády. Právě teď a tady se má ukázat, zda intriky několika mužů, kteří se vystřídali na svatopetrském stolci, konečně dojdou naplnění. Svár mezi papeži a dynastií Štaufů určoval běh evropských dějin dvanáctého a třináctého století. Štaufové se snažili vládnout Svaté říši římské rozkládající se po obou stranách Alp pevnou rukou a pro mocenské ambice papežů měli pramalé pochopení. A mělo být hůř. Když Fridrich II., jehož jméno dodnes trápí české školáky kvůli Zlaté bule sicilské, získal jako dědictví po matce korunu sicilského království, byl papež ve svém římském sídle vlastně obklíčen. Smrt velkého císaře byla proto v Římě oslavována jako by zemřel samotný Antikrist.

Svatý stolec se rozhodl nepohodlné dynastie zbavit jednou pro vždy, připravit ji nejen o císařskou korunu, ale i trůn království obojí Sicílie. Karel z Anjou, bratr francouzského krále, byl vybrán jako vhodná osoba, která Štaufy vyžene a za odměnu usedne na jejich trůn. Francouzské vojsko vpadlo do Itálie. Zpočátku šlo všechno jako po másle a Karel snadno ovládl Sicílii i Neapolsko. Jenomže právě v tu chvíli se vynořil z Bavorska mladičký Fridrichův syn Conradin. Romantický hrdina toužící vykonat velké skutky, odvážný a lehkomyslný, sotva šestnáctiletý, přirozený vůdce všech, jimž nevoněla papežova vláda. A navíc oprávněný dědic sicilského trůnu. Jeho původně malá armáda se rychle rozrůstala, jak se k ní přidávali ti, jimž se mezitím stačila znechutit vláda Francouzů.

Prudké jihoitalské slunce dovede palčivě hřát od časných ranních hodin a v blyštící se zbroji do níž jsou rytíři navlečeni, je po chvíli k nevydržení. Obě vojska rozděluje jen tok říčky Salto, teď v létě je však téměř vyschlý. Jako první zaútočí Conradinovi němečtí rytíři, přejedou přes most a zkříží meče s Francouzi. Ti je zatlačují zpět k řece. Netuší, že druhá část Conradinova vojska nezpozorována přešla říčku o něco více na jih. Nečekaný boční útok prolomí francouzské řady a zpočátku vyrovnaná bitva se mění v masakr. Jenže válečná štěstěna je vrtkavá a rozhoduje kázeň. Zatímco část Conradinova vojska se jala pronásledovat prchající, zbytek se pustil do plenění ve francouzském táboře.

V tu chvíli na bojiště jako blesk z čistého nebe vpadla anjouovská záloha v čele se samotným Karlem, která se do té doby skrývala za hřebenem kopce. Karta se obrátila. Do boje se sice vrátila ta část Conradinova vojska, která se předtím pustila do pronásledování prchajících, rytíři i jejich koně však byli zcela vyčerpáni. Ke konci dne už neměli ani sílu zvednout těžké meče v zemdlených pažích. Ti, jejichž koně byli ještě schopni cvalu, se dali na útěk.

Conradin byl zajat o několik dní později a vydán do Karlových rukou. A stalo se něco v tehdejších časech rytířského kodexu cti zcela nevídaného. Po zinscenované soudní frašce byl Conradin odsouzen k trestu smrti. Právoplatný dědic císařské krve zemřel na popravišti jako sprostý zločinec. A papež mlčel. Karel z Anjou se vyhříval na vrcholu moci. Vládl Provence, Sicilii i Neapolsku, kontroloval větší část severní Itálie a jako by to nestačilo, natahoval své ruce po byzantském trůnu. Stal se nejmocnějším vladařem tehdejšího křesťanského světa.

Pomsta chutná nejlépe za studena

Ze Sicílie uprchlo mnoho šlechticů, kteří stranili Štaufům. Přirozeným útočištěm se jim stala Aragonie. Constanze manželka tamějšího krále Pedra, byla Conradinova nevlastní sestra. Mezi sicilskými vyhnanci zastával zvláštní místo Giovanni Procida. Narodil se v Salernu, studoval lékařství a stal se osobním lékařem Fridricha II. Štaufům zůstal věrný i po císařově smrti. Po katastrofě u Tagliacozza Karel z Anjou zkonfiskoval jeho majetek. Při té příležitosti zabili Francouzi Procidova nejstaršího syna, umučili jeho manželku a znásilnili jednu z dcer. Věru dobrý důvod pro pomstu.

Ve svém novém domově se, ač cizinec, stal kancléřem mladého aragonského krále a jako takový ovlivňoval pochopitelně i politiku svého vládce. Jako pavouk začal kolem nenáviděných nepřátel spřádat síť. Dosáhl na tehdejší dobu úctyhodného věku sedmdesáti let, ale nenávist mu dodávala sil. Křižoval Středozemní sem a tam. Zastavil se v Konstantinopoli nelibě sledující ambice Anjouovců, v přestrojení za františkánského mnicha zavítal na Sicílii, kde se sešel s několika místními barony. Získat je pro myšlenku povstání nebylo až tak těžké, zvlášť když při tom cinkal byzantským měšcem.

Ostrované těžce nesli skutečnost, že si Karel za sídlo své vlády zvolil Neapol a na ostrov zavítal po celou dobu své vlády pouze jednou jedinkrát. Jeho správci ostrova se chovali arogantně a starali se především o výběr daní, což není populární nikde, natož na Sicílii. Ani je nenapadlo snažit se naučit místní jazyk nebo pochopit zvyky země, kde vedle sebe pospolitě žili křesťané i muslimové a také mnoho Řeků, kteří pochopitelně sympatizovali s Byzancí. Sicilané vždy měli smysl pro tajné společnosti, jsou nesmírně hrdí a rodinná čest je hodnotou nejvyšší. Pedro Aragonský sledoval s čím dál větším zaujetím, jakou síť intrik spřádá jeho rádce a nechával se krok za krokem vtahovat do nebezpečné hry.

Krvavé Velikonoce

Kostel Santo Spirito nacházející se na jihovýchodním okraji Palerma, nedaleko městských hradeb je temný a strohý zvnějšku i zevnitř. O Velikonoční neděli praská každý rok ve švech, věřící se tu tradičně shromažďují k nešporám. A jako loni a každý rok, kam až paměť sahá, se lidé čekající na mši baví a tancují na náměstí před kostelem. Náhle se na prostranství objeví skupinka rozjařených francouzských vojáků. Nevšímají si nepřátelských pohledů, ani toho, že zábava je náhle mnohem méně hlasitá. Pili víc, než bylo zdrávo a mají v úmyslu v zábavě pokračovat. Je dobré se napít jiskřivého sicilského vína, ale slunce pak ještě víc rozpaluje již tak horké hlavy. Ženy a dívky, které přišly na mši jsou nastrojené a krásné. A zdají se tak snadno dosažitelné. Co na tom, že dělají drahoty.

Seržant Drouet si vyhlédl jednu obzvlášť krásnou mladou ženu. Nevíme, jak se jmenovala, ale je snadné představit si její černé vlnité vlasy, ohnivé oči, útlý pas a svůdná ňadra. Je vdaná, ale co je Drouetovi po nějakém Siciliánovi. Zatímco se sápe po jejích půvabech, manžel sáhne po dýce. Drouet se bezvládně sesune na zem. Ostatní Francouzi tasí a hrnou se pomstít kamaráda. Najednou však zjistí, že je obklopuje hrozivý nepřátelský dav. Každá ruka svírá dýku či meč. Lidová veselice skončila, nastal čas zabíjet. Nevyvázne ani jeden. Zvony palermských kostelů onoho večera 29. března, Léta Páně 1282, duní. Tentokrát však nesvolávají věřící k bohoslužbě.

Ulicemi se nese křik „Smrt Francouzům.“ Moranu li Franchiski. Paleremští pomstychtivě rozrážejí dveře krčem, kam cizinci rádi chodí, útočí na jejich domy. Zabíjejí muže, ženy i děti. Ani Sicilanky, které si vzaly za manžely Francouze, neuniknou. Běsnící dav se nezastaví ani před kláštery. Mniši jsou vytaženi na ulici a dav je nutí vyslovit slovo ciciri, cizrna ve zdejším dialektu, které žádný cizinec nevysloví správně. Jsou sice Velikonoce, ale ulice Palerma se zbarvily du ruda a naděje na vzkříšení neexistuje.

Sicílie se jen tak nevzdává

Požár vzpoury se šíří ostrovem. Pedro Aragonský se chopí příležitosti a vyrazí na pomoc. Vypukne válka. Papež zuří, uvrhne klatbu na Sicílii i aragonský královský dům. Církevní trest určený původně pro kacíře a odpadlíky je zneužíván v politickém boji. Koncem roku někoho napadne, že by o sicilské koruně mohl rozhodnout boží soud – Pedro Aragonský a Karel z Anjou nechť se osobně postaví jeden druhému. Oba panovníci souhlasí. Pozoruhodné je, že se nápad vůbec nezamlouval papeži. Zřejmě nabyl dojmu, že pokud má někdo zájem o Stvořitelův názor, musí se obrátit na něj, a nikoliv se pokoušet komunikovat přímo s bohem. To by tak hrálo obcházet úřední postup!

K souboji má dojít na neutrální půdě v Bordeaux. Každý z králů bude na kolbišti provázen stovkou rytířů. Karlovi je už sice 56 let, byl ale vždy hluboce zbožný a věří, že bůh musí vyslyšet toho, jenž je v právu. Datum bylo sice stanoveno, ďábel, jak známo, tkví ovšem v detailu. Vyjednavači opomněli dohodnout přesnou hodinu. Pedro si přivstane a když se svými muži dorazí na kolbiště, je prázdné. Jeho heroldi zatroubí výzvu k boji a když se nikdo neobjeví, nařkne Karla ze zbabělosti, prohlásí se za vítěze a odtáhne. Karel z Anjou dorazí až o několik hodin později. I on vyhlásí svůj triumf. Rozhodnout se přeci jen bude muset na bojišti.

Aragonská královna Constanza trvá na svých právech, touží získat korunu pro svého syna. Pedro naopak pod tlakem církevních trestů kolísá. Kdo však nezaváhá, jsou Sicilané. I když se zdá, že je Aragonci opustili, budou vytrvale bojovat za svoji čest a svobodu. Sicilskou korunu nakonec získá Pedrův mladší syn Frederic. A v roce 1435 jeho potomek Alfons III. vyžene Anjouovce i z pevninské části království.

Sicilské nešpory přetrvávaly v paměti ještě po dlouhá staletí. O více jak tři sta let později se francouzský král Jindřich IV. vztyčil hrozivě před španělským vyslancem a aby mu pohrozil, jaké nebezpečí hrozí španělským zájmům v Itálii, pokud bude španělský král pokoušet francouzskou trpělivost, pravil: „Pokud budu chtít, vpadnu do Itálie, nasnídám se v Miláně a obědvat budu v Římě.“

„Pak tedy,“ odtušil vyslanec, „si bude Vaše Veličenstvo muset dát pozor, aby nedorazilo do Palerma o nešporách.“

A Giuseppe Verdi se palermskými událostmi nechal inspirovat pro jednu ze svých nejkrásnějších oper.

Steven Runciman. Les vepres siciliennes. Paris: Les Belles Lettres, 2008. ISBN 978-2-251-38090-2.

Zbyněk Kašpar. Cesta do hlubin Italovy duše (a žaludku). Praha: Garamond, 2019. ISBN 978-80-7407-456-1.

MICHELIN, Collectif. Michelin Sicile. Michelin Editions des Voyages, 2007. ISBN 9782067122772.