Článek
Přijedete-li na Sicílii na jaře, přivítají vás palmy, příjemné teplo, vzduch vonící mořem, pomerančové sady plné oranžových plodů a rozkvetlé horské svahy. Lomoz, křik a chaos. Na každém kroku je vidět, že ekonomický boom cestou na ostrov někde zabloudil a vzal si sebou i evropské dotace, i když je sem někdo z Bruselu poslal. I obyvatelé ubývají. Odcházejí především ti mladí a vzdělaní. Palermo sice stále zůstává pátým největším italským městem, ale za posledních 50 let se počet jeho obyvatel snížil o téměř sto tisíc. Podobné je to v Syrakusách i Catanii a třeba Marsala působí dojmem města, které přišlo nejen o své obyvatele, ale i víru v lepší budoucnost. Jsou samozřejmě i výjimky. Taormina, Monreale či Cefalù vypadají jako prosperující destinace, za což vděčí především své malebnosti a s ní spojenému přívalu turistů.
Na většině míst najdete spoustu prázdných nemovitostí. Ty jejich majitelé opustili už dávno nebo taky včera, na cestě na věčnost nebo za lepším živobytím. Většina z nich se nachází ve stádiu, které realitní kanceláře označují romantickým termínem „pokrytá patinou zašlých časů“. V běžné mluvě se jim říká zřícenina. Jejich koupě je lákavá neb ceny jsou nízké. Rekonstrukce ovšem nepochybně zatíží vaše konto i nervovou soustavu.
Život tu totiž běží svým vlastním tempem a slova nabývají překvapivých významů. Pokoj v hotelu má prý výhled na moře. Nu opravdu ano, pokud vás tedy fyzicky zdatný společník bude držet za opasek, zatímco se budete vyklánět z balkonu, abyste nevypadli (ono konec konců ani to zábradlí nevypadá ostatně moc spolehlivě). Když pak zvrátíte hlavu o nějakých 180 stupňů, snad budete mít šanci, že někde ve škvíře mezi sousedními domy možná nějaký ten kousek moře uvidíte. Nebo tomu alespoň budete chtít věřit. Toužíte se objednat na placenou degustaci do vyhlášeného vinařství? Dáma na druhém konci linky vás bohorovně požádá, ať zavoláte tak za hodinu, až zapne počítač. Pekárna otevírá v osm, alespoň to píší na dveřích. Klidně to může znamenat čtvrt na devět, půl desáté nebo taky nikdy. Ale jestliže už se někomu uráčí otevřít, zaručeně se na vás bude usmívat. A croissanty budou zvlášť vypečené a káva nejen levná, ale hlavně vynikající.
Zdejší jídlo? Lahoda. Kdo zavítá do Palerma, neměl by minout tržnici Mercato del Capo. Ulice, která rozhodně není architektonicky ničím výjimečná a vlastně ani nijak zvlášť dlouhá. Nikde jinde se ale přes den nenajíte v Palermu tak dobře, jako právě tady. Je libo džus z čerstvě vymačkaných pomerančů nebo granátových jablek? Sklenku osvěžujícího bílého vína ze svahů Etny? Mořské plody, grilované maso, ryby, sladkosti… Pulty přetékají dobrotami a prodavači se hlasitým halekáním přetahují o kolemjdoucí.
Sem, právě sem se pojďte najíst
Zdejší speciality mají často staletou tradici. Kdo touží ochutnat něco nefalšovaně sicilského, může se naládovat pravými palermskými arancini. Jsou to kuličky z rýžového těsta plněné nejčastěji ragú, ale můžete potkat i sýrové nebo špenátové. Typickým pouličním jídlem je také pane ca meusa, sendvič s telecí slezinou a někdy i místním sýrem caciocavallo. A jsou tu i canolli, trubičky plněné sýrem ricotta posypané čokoládou nebo kandovaným ovocem. Když Itálie, tak těstoviny. Na Sicílii si můžete objednat třeba pasta con le sarde, tedy se sardinkami. Ti odvážnější se pak mohou pustit do stighiolla, což je špíz z kozích nebo jehněčích střev ochucený citronem, cibulí a bylinkami, ugrilovaný na dřevěném uhlí. Jedná se o příklad takzvané „cucina povera“, kuchyně pro chudé. Jih Itálie prosperoval naposledy někdy ve středověku a zdejší lidé si zvykli jídlem prostě neplýtvat. Muselo se zužitkovat všechno.
Sicilská příroda i památky berou často doslova dech. Doprava konec konců taky. Mnoho silnic připomíná tankodrom. Stačí na zlomek vteřiny polevit v pozornosti a můžete i v centru Palerma přijít o kolo v nějaké díře. Řidič autobusu MHD zastaví klidně uprostřed křižovatky, aby opozdilá cestující stačila doběhnout a nastoupit. Blinkry se nepoužívají, plná čára není zeď, přikázanou rychlost dodržuje jen zbabělec… Odbočovací pruh slouží především k předjíždění a jestliže se někdo diví tomu, že se dá docela dobře jezdit i v protisměru, je to buď hnidopich nebo ustrašený cizinec. Pokud na vás někdo troubí klaxonem, nechce vám tím oznámit, že jste beznadějný ťulpas, debil a nemehlo, jen dává na vědomí, že spěchá a všichni se mají klidit z cesty. Pokud tedy také nespěchají. Snažit se dodržovat bezpečnou vzdálenost nemá valný smysl, do každé škvíry se stejně hned někdo vecpe. Na přednost se tu nehraje, jede ten, kdo má víc odvahy. Když je ale zácpa, zipuje se bez ohledu na přednosti, tak, aby se všichni nakonec dostali tam, kam potřebují. Za celý týden jsme navzdory tomu všemu viděli jen jednu jedinou drobnou nehodu.
Když jsem tenhle svůj názor na sicilskou dopravní džungli dal ve známost před místními, jednoho Sicilana se to nemile dotklo. Dopravu v Palermu prý miluje, a dokonce už tam dokázali vyléčit nejednoho cholerika. No stress! To je heslo každého správného motoristy. Do své vášnivé obhajoby pak zahrnul i zdejší silnice, prý jsou v dobrém stavu, tedy pokud se nejede do hor, to dá rozum. Odtušil jsem, že třeba dálnice mezi Catanií a Palermem existuje ve skutečnosti jen na mapě, jinak je to spíš staveniště, kde se člověk musí šourat krokem. Ale uznávám, hory kolem ní jsou. No vždyť, zněla reakce, je dobře, že je to tak, jak to je. Alespoň si člověk užije okolní přírodu!
Jedinou jistotou sicilského bytí je nejistota, pravidlem je nedbat na pravidla a improvizovat. Spolehlivě tu funguje pouze jedna jediná věc: policisté rozdávající pokuty za špatné parkování. Mimochodem specialitou centra Palerma jsou parkovací asistenti. Ti vám za nějaká dvě tři eura poradí, kde najít volné místo na zaparkování. Velmi často toho dosáhnou tak, že odjedou svým vlastním vozem, čímž uvolní místo pro vás. Odměny za své služby se pak velmi razantně a neodbytně dožadují, i když jste je o nic nežádali. Doporučuji proto najít si parkovitě u nějakého obchodního domu nebo veřejné instituce (např. parcheggio del Tribunale), které sice bývá také placené, ale zároveň i o dost bezpečnější.
A stojí vlastně ta Sicílie vůbec za to? Rozhodně ano! Jen se našinec musí naladit na sicilskou notu, přijmout, že tu život běží jinak než u nás doma, v jednu chvíli se zběsilou rychlostí a jindy zase s nervy drásající lenivostí. Jenomže právě proto přece člověk cestuje, aby nejen viděl, ale také něco zažil. Jih Itálie je rozhodně chudší než naše zemička v srdci Evropy a často to vypadá, že celá Sicílie padá svým obyvatelům na hlavu. Ale ti Sicilané, kteří odtud neutekli, si s ničím nelámou hlavu a dokážou si každou minutu jaksepatří užít.
MICHELIN, Collectif. Michelin Sicile. Michelin Editions des Voyages, 2007. ISBN 9782067122772.
https://cestovanisfotografem.cz/sicilie-top-15-veci-co-videt-na-sicilii/
https://www.worldometers.info/cs/demografie/italie-demografie/
