Článek
Itálie je zemí vínu zaslíbenou, byť občas mírně matoucí a Sicílie není v tomto směru žádnou výjimkou. Najdeme tu odrůdy, které se nepěstují nikde jinde než právě tady. Proslulá jsou především vína rodící se na vulkanickém podloží na úpatí Etny. Všechny je však, alespoň co se světové proslulosti týče, zastiňuje víno pocházející z okolí nepříliš malebného města Marsala ležícího na jihozápadním konci ostrova.
Za vším hledej Angličana
Vinná réva se tu pěstovala odedávna, ale vína, která z ní vznikala, byla taková ta venkovská, obyčejná. Legenda říká, že za svoji existenci současná ušlechtilá vína z Marsaly vděčí Angličanovi jménem Woodehouse. Jeho loď prý přistála kvůli bouři v marsalském přístavu v roce 1770. Zatímco živly zuřily, anglický cestovatel se rozhodl zkrátit si čekání v jedné z přístavních krčem. Ochutnal místní víno a byl doslova nadšen. Jakmile se počasí trochu umoudřilo, Woodehouse se vrátil na palubu. Na cestu se vybavil zásobou vína, které mu tolik zachutnalo. Přestože během plavby bojoval s mořskou nemocí svědomitým likvidováním obsahu zakoupených lahví, část zásob nakonec doputovala až do jeho vlasti. Nebyl to žádný lakomec. Dal ochutnat i svým přátelům a dovezené víno vzbudilo v jejich řadách takové nadšení, které se snad ani pro ctihodné anglické gentlemany nehodilo. Woodehouse vycítil obchodní příležitost a začal sicilské víno do Anglie dovážet. A aby víno vydrželo ve zdraví i cestu v letních vedrech, rozhodl se ho vylepšovat pálenkou.
Minimálně ta poslední část příběhu není tak docela pravdivá. V okolí Marsaly je v létě ukrutné vedro a slunce září prakticky neustále. Zdejší hrozny tak obsahují při sklizni tolik cukru, že výsledný produkt dosahuje nějakých 17 % alkoholu i bez dolihování, což by stačilo na to, aby se víno nekazilo, i kdyby ho poslali na cestu kolem světa. Woodehouse si ale uvědomoval, že v Anglii jsou velmi populární vína z Porta či Madeiry a fortifikací se co nejvíce snažil přiblížit jejich chuti. A dobrá věc se podařila. Marsala slavila na britských ostrovech úspěch, k němuž později nechtěně přispěl i Napoleon. Jím vyhlášená kontinentální blokáda dovoz čehokoliv do Anglie podstatně omezila. Týkalo se to i oblíbených portských či madeirských vín, jelikož portugalské přístavy byly pod francouzskou kontrolou. Na rozdíl od těch sicilských.
Woodehousova příkladu následovali brzy další Angličané a domorodci se rychle dovtípili, že pěstování vinné révy má budoucnost. A tak tam, kde se ještě nedávno pásly ovce, rostly teď vinohrady jako houby po dešti. Pomáhaly tomu i anglické investice, a protože ve víně je skryta nejen pravda, ale i naděje na tučný výdělek, z dříve ospalé Marsaly se brzy stal jeden z nejdůležitějších středomořských přístavů.
Přichází dynastie Florio
V prvních letech příběhu Marsaly kralovali obchodníci, investoři i specialisté z britských ostrovů. Ale jen do té doby, než se na počátku 19. století na scéně objevila dynastie Florio. Pocházela původně z Kalábrie, patřila už tehdy mezi nejbohatší rodiny Apeninského poloostrova a její kořeny lze spolehlivě vystopovat až do 17. století. Floriové se rozhodli opustit rodnou Kalábrii a přesídlit na Sicílii. Věnovali se různým aktivitám včetně lovu na tuňáky, provozování konzerváren, zaoceánské plavbě, těžbě soli a nebáli se ani vstupu do politického života. Právě Vicenzo Florio, muž, který svoji rodinu na Sicílii přivedl, se rozhodl rozšířit někdy kolem roku 1830 rodinné podnikání i o výrobu vína Marsala. První Italové, kteří se odvážili konkurovat Angličanům! Jejich cílem bylo Marsalu nejen vyvážet do zahraničí, ale seznámit s ní i své krajany. Většina z nich totiž neměla tenkrát o existenci lahodného sicilského moku ani potuchy.
Za působení Vicenzova syna Ignazia dosáhlo rodinné impérium vrcholu. Ignazio dokonce koupil i Egadské souostroví rozkládající se kolem Marsaly, aby měla rodina pod kontrolou nejen pevninu, ale i okolní vody. Flotila Floriů čítala tehdy na devadesát devět obchodních lodí. Zdálo se, že Floriové jsou miláčky štěstěny. A přitom se nad nimi právě začalo smrákat. Na přelomu století zdědil rodinný majetek Ignazio mladší, velký mecenáš umělců. Podílel se na stavbě operního svatostánku Teatro Massimo v Palermu, které je největším operním domem v Itálii a třetím v Evropě po Paříži a Vídni. Ve vile Floriů se nechávali hostit německý císař Vilém II., anglický král Eduard VII. i spisovatelé Gabriele D´Annunzio či Oscar Wilde.
Ignaziův mladší bratr Vicenzo byl zase vynálezce, sportovec, závodník i milovník rychlých aut. V roce 1906 založil slavný závod Targa Florio, který přiváděl až do roku 1977 závodníky na uzoučké silnice v pohoří Madonia. Z mistrovství světa byl ale vyškrtnut v roce 1973 z bezpečnostních důvodů. V roce 1977 pak došlo k vážné nehodě, která způsobila smrt jednoho ze závodníků a několika diváků. Zdálo se, že slavnému automobilovému klání definitivně zvoní hrana, v upravené podobě však existuje dál a v roce 2016 oslavila Targa Florio dokonce své sté narozeniny. Své bývalé slávy už ovšem ani zdaleka nedosahuje.
Nejčastěji se na křivolakých sicilských silnicích o vítězství praly značky Porsche a Alfa Romeo. Porsche se radovalo z vavřínů jedenáctkrát, Alfa Romeo má o jeden triumf méně. Vozy Maserati se zase pyšní tím, že celkem čtyřikrát obsadili závodníci této stáje všechna místa na stupních vítězů, čemuž se nikdo jiný nevyrovnal. Nás může těšit, že první ženou, která se závodu zúčastnila, byla Eliška Junková. V roce 1927 závod sice nedokončila, ale o rok později už obsadila celkově pátou pozici a mezi amatéry dokonce zvítězila.
To všechno ale něco stálo. Tak jako zmizela sláva slavného automobilového klání, svého úpadku se dočkala i rodina Florio. Měl několik příčin. Po první světové válce se změnily politické preference, vláda začala podporovat severoitalské podnikatele. Pyšní Floriové si také úplně nenotovali s nastupující mussoliniovskou diktaturou. A částečně si za svůj pád mohli sami. Začali totiž více utrácet než vydělávat, majetek se ztenčoval a nezbylo než ho postupně rozprodávat. Vinařství od rodiny odkoupila slovutná firma Cinzano. Floriům navíc chyběl mužský dědic. Vicenzo a Ignazio však měli sestry sestry Giuliu a Igiaeu a jejich potomci žijí v Itálii dodnes.
Sklepy Florio
Království vín
Sklepy Florio jsou nejstarší ve městě, byly totiž založeny zároveň se vznikem firmy v roce 1833. Návštěvník, který se je rozhodne navštívit, rozhodně nebude litovat, i když je vstupné poměrně vysoké. Prohlídka trvá asi hodinu a půl a součástí je i ochutnávka čtyř vín. Doporučuji objednat se předem. Jakmile projdete vstupní branou, zaplaví vás pocit, jako kdybyste vstoupili do jiného světa. Kontrast mezi ošumělou a rozpadající se Marsalou a královstvím vín Florio nemůže být větší. To není jen tak nějaké obyčejné vinařství, ale aristokratická instituce. Dojem ještě umocňují gigantické prostory, do nichž jste právě vešli. A to jsou pouze torzem původní rozlohy. Utrpěly totiž v důsledku amerického bombardování za druhé světové války a z původních třinácti sklepů zbyly jen čtyři.
Stojíme doslova v říši sudů. Jsou tu malé, velké i ty úplně největší s obsahem 62000 litrů. Nejstarší jsou 120 let staré, takže pamatují ještě původní majitele. Nové sudy se nepoužívají nikdy, aby chuť dřeva nepřehlušila typické aroma Marsaly. Zdejší sudy jsou světoběžníci. Nejdříve v nich zrála běžná vína, pak se podívaly do Irska, aby poskytly útočiště whisky a až teprve docela nakonec se jim dostalo té cti seznámit se s Marsalou.
Během zrání v sudech se část vína vypaří. Říká se tomu andělská daň a řeknu vám, já být andělem, rozhodně do Marsaly občas zaskočím. Sklepy se nacházejí přímo na břehu moře a podlahu tvoří udusaný tuf. Díky tomu proniká slaná mořská vlhkost dovnitř. Zůstává konstantní v průběhu celého roku, ale mění se v závislosti na tom, v které části sklepa se sud nachází. Blíže k moři je pochopitelně vyšší. Na opačném konci sklepa vlhkost klesá a naopak se zvyšuje teplota. Póry v dubovém dřevu se tam vypaří až pětinásobné množství vína. Andělé alkoholici se určitě zdržují od moře co nejdál.
Proč tu podlahu prostě nevybetonují a nenamontují si klimatizaci, řeknete si. Jenomže to by právě byla věčná škoda. Sklepmistr si s těmito podmínkami může totiž hrát a vína přečerpávat mezi různými sudy a místy, tak aby okusilo všechny možné podmínky. Míra odpařování není závislá jen na konkrétním místě, na němž se sud ve sklepě nachází, ale i na jeho velikosti a na tom, jak dlouho v něm víno pobude. Tomu pak odpovídá i charakter výsledného produktu. Mladší Marsala je jemnější a ovocnější, ta starší koncentrovanější, komplexnější a strukturovanější. Prostě víno určené k rozjímání nad neřešitelnými problémy světa.
Vína Florio jsou vždy ročníková a vyrábějí se pouze z odrůdy Grillo, ačkoliv zákon povoluje i odrůdy jiné. Na rozdíl od jiných vinařství tu také najdeme pouze bílou variantu Marsaly, nikoliv červenou, jelikož tak velí zvyk a tradice. Réva musí pocházet z oblasti Trapani a ta nejkvalitnější se prý rodí nedaleko sklepů v bezprostředním okolí marsalských salin. Hrozny jsou tu při sklizni doslova pokryty krystalky soli.
Rozlišují se celkem dva druhy Marsaly Florio. Nejušlechtilejší je ta panenská, Marsala Vergine či Vergine Riserva. Ta první si pobude v sudech pět let, Riserva dokonce minimálně deset. Je zásadně suchá a fortifikuje se pouze vinným destilátem. Marsala Superiore může být buď suchá, polosuchá nebo sladká. Při její výrobě se k vínu kromě destilátu přidává i karamelizovaný vinný mošt a tzv. mistella. Ta vznikne tak, že se alkohol přidá hned po sklizni již do moštu, aby se zastavilo jeho kvašení. Marsala Superiore zraje v sudech alespoň dva až čtyři roky. Pokud vám to peněženka dovolí, koupit si samozřejmě můžete i nápoj, jenž se s dubovými sudy kamarádil podstatně déle než minimální předepsanou dobu. Jakmile je ale víno jednou nalahvováno, už se dál nemění. Marsala je mimořádně trvanlivá, svoji kvalitu si uchová klidně i sto let.
Ve znamení žíznivého lva
Rodina Florio měla ve znaku lva. Jen to není ta hrdá a bojovná šelma, jak bývá na erbech zvykem, spíš takový chcípáček, co má ke všemu ještě navíc žízeň, kterou se zrovna snaží utišit. Není to rozhodně žádná náhoda. Floriové totiž mimo jiných produktů dováželi do Evropy také chinin, lék na malárii. A jejich lev je nemocný, trápí ho spalující horečka, která vyvolala palčivou žízeň a tu je třeba uhasit. Vyléčíme všechny vaše problémy, hlásal rodinný erb. A za lék byla považována i Marsala.
V předkorektních dobách prý dávaly sicilské babičky svým vnoučatům na cestu do školy koktejl z rozmixovaného vaječného žloutku a Marsaly. Zřejmě aby v nich probudily veselou mysl, která jim pak pomáhala překonávat nástrahy italského vzdělávacího systému. Marsalská vína dokázala přelstít nejen Napoleonovu kontinentální blokádu, ale dokonce i americkou prohibici ve 20. letech minulého století. Do Spojených států je prostě posílali v lékovkách. Al Capone by se mohl učit. Že konzumace alkoholu škodí zdraví? Kam s takovými hloupostmi na Marsalu!
MICHELIN, Collectif. Michelin Sicile. Michelin Editions des Voyages, 2007. ISBN 9782067122772.
https://cantineflorio.it/
KAŠPAR, Zbyněk. Cesta do hlubin Italovy duše (a žaludku). Praha: Garamond, 2019. ISBN 978-80-7407-456-1.
CALLEC, Christian. La Enciclopedia Del Vino / Encyclopedia of Wine. Libsa, Editorial S.A, 2002. ISBN 8466201378.
