Článek
Mezi mohutným tokem Rýna a oblými vrcholky pohoří Vogézy se ukrývá malebné Alsasko, nejmenší a zároveň nám Čechům geograficky nejbližší ze všech francouzských regionů. A blízký je nám i svojí kulturou a atmosférou, která má v sobě mnoho středoevropského. Trochu francouzského šarmu okořeněného špetkou německé pořádkumilovnosti. Konec konců sami Francouzi říkají, že Alsasané pracují jako Němci, ale bavit se dokážou jako Francouzi.
Alsasko totiž v historii mnohokrát vystřídalo vládu francouzskou i německou. Nebylo to dáno nestálostí povahy zdejších obyvatel, ale strategickou polohou na řece Rýn, která již od středověku tvořila přirozenou hranici mezi Francií a Svatou říší římskou. K Francii bylo poprvé připojeno až po 30. leté válce, která kraj velmi zpustošila a dobrodiní života pod vládou Paříže si užívalo až do roku 1870. Tehdy se režim Napoleona III., nepříliš schopného synovce slavného vítěze od Slavkova, zhroutil pod náporem Bismarckových armád, které právě sjednocovaly Německo. A když už došly až do Paříže, odnesly si jako válečnou kořist Alsasko a sousední Lotrinsko.
Nepřekvapí, že tato změna zamíchala mohutně s mnoha lidskými osudy. Nejznámější je případ Alfréda Dreyfuse, důstojníka francouzské armády původem z Alsaska. Byl křivě obviněn ze špionáže ve prospěch Německa, přičemž jedinými důkazy svědčícími v jeho neprospěch byly jeho německý přízvuk a židovský původ. Otázka jeho viny či neviny hluboce rozpoltila francouzskou společnost a toto rozdělení pak víceméně trvalo až do druhé světové války a do značné míry paralyzovalo francouzskou politickou scénu.
Hrad Haut-Koenigsbourg - v roce 1870 byl v rozvalinách. Německý císař ho nechal nákladně restaurovat, aby zdůraznil, že Alsasko je teď německé
Po první světové válce se vrátili Francouzi, o 20 let později si Adolf Hitler oba regiony vzal nazpět. Ve školách se vyučovalo německy, sochy Johanky z Arku byly strženy a byl vydán zákaz nošení baretů. Před postupem německé armády uprchlo více jak 400 000 obyvatel Alsaska. Byli sice vyzváni, aby se vrátili, uposlechla jich ale zhruba jen třetina. Alsaští muži pak rukovali na bojiště druhé světové války pod praporem s hákovým křížem. Bylo jich celkem 130 000 a na 40 000 z nich se již nikdy nevrátilo.
Po válce samozřejmě vláda nad Alsaskem připadla znovu Paříži a symbolem nadějí, že mezi oběma tradičně znepřátelenými národy zavládne mír, je dnes sídlo evropských institucí ve Štrasburku. Odlišná válečná minulost samozřejmě musela zanechat na francouzsko-alsaském soužití stopy a některé jizvy nebylo snadné zacelit.
V německé jednotce, která na konci války vyvraždila vesničku Oradour sur Glane nedaleko Limoges v jihozápadní Francii byli i Alsasané. Když v roce 1953 probíhal v Bordeaux soud s 21 příslušníky divize SS Das Reich, kteří se řádění v Oradouru dopustili, vnímali Francouzi z Jihozápadu oněch 13 Alsasanů jako zločince. Alsaské veřejné mínění, je naopak považovalo za oběti násilně odvedené do německé armády. Soud nakonec všechny Alsasany osvobodil, což zanechalo v Limoges a okolí hořkou pachuť, dokonce do té míry, že místní odmítali zvát na každoroční pietní akce pořádané v Oradouru zástupce francouzské vlády.
Riquewihr - jedno z mnoha krásných městeček na alsaské vinné stezce. Pěstují se tu především vína bílá.
Existuje dokonce i alsaština, jakási směs němčiny a francouzštiny. Ještě mnohý z dnešních důchodců vzpomíná, že když šel do první třídy, byl zvyklý z domova hovořit pouze alsasky a francouzsky hovořícím učitelům nerozuměl. Poválečný centralizační tlak státu způsobil, že alsaština začala ztrácet své pozice. V roce 2002 umělo alsasky pouze 40 % populace oproti 60 % v roce 1990. Mezi mladými ji používal pouze každý čtvrtý, a to jen příležitostně, většinou pro komunikaci s prarodiči. Dnes jsou tendence opačné. Tak jak Evropská unie podporuje různorodost a místní specifika, výuka tzv. malých jazyků jako je alsaština nebo bretonština dostala zelenou. Školy, v jejichž třídách bylo kdysi používání alsaštiny zakázáno, dnes pobírají subvence podporující její výuku. A o alsaštinu je zájem. Je-li to jen krátkodechá móda nebo dlouhodobý trend ukáže ovšem až budoucnost.
Ribeauvillé - hrázděné domečky a hrady, právě takové je Alsasko
I zdejší gastronomické speciality se podobají spíše dobrotám pocházejícím ze střední Evropy než lehké středomořské kuchyni slunné Provence a projevují se v ní vlivy francouzské i německé. Zatímco německá kuchyně má možná nezaslouženě pověst přinejlepším pochybnou, ta alsaská se těší výrazně lepší reputaci. Rozhodně se ale nedá říci, že by byla dietní. K Německu odkazuje existence tmavého chleba, který jinak ve Francii živoří v konkurenci všudypřítomné bagety, časté používání vepřového masa, polévky s noky či masovými knedlíčky. Polévka ze žabích stehýnek zas má blíže ke kuchyni francouzské.
Vlajkovou lodí zdejší gastronomie je zcela nepochybně choucroute. Základem tohoto pokrmu je zelí, které se nakládá s jalovcem a bobkovým listem a nechává se pak několik měsíců uležet. Podáváno je s bramborem, uzeným masem a klobásou V restauracích často nabízejí několik variant odstupňovaných cenově většinou podle pravidla jedna masitá příloha jedno euro navíc. Zelí na přípravu choucroute se pěstuje v severní části regionu. Zapíjet lze buď pivem, které se v Alsasku konzumuje ve větším než malém množství nebo místními víny odrůd Riesling či Sylvaner.
Baeckoffa je specialitou pro odvážnější gastronomické cestovatele. Jedná se o tři druhy masa – skopové, vepřové a hovězí – zapékané na Ryzlinku několik hodin s brambory a cibulí. Původně se jednalo o jídlo, které se připravovalo ve dnech, na které si hospodyně naplánovala velké prádlo. Nachystala si ho navečer, ráno strčila do trouby a mohla se vzdálit z domova a v klidu se věnovat očistě oděvů a důkladné výměně informací se sousedkami.
Flammenkuche neboli tarte flambée, které se také přezdívá alsaská pizza je mnohem přístupnější a je jí možné doporučit i těm, kteří se bojí všech kulinářských výstředností, ale přesto by rádi ochutnali něco typického. Tvar má spíše oválný, základem je chlebové těsto a jako podklad místo rajčatového protlaku slouží smetana. Nezbytnými přísadami jsou cibule a na kostičky nakrájená slanina. A pak už se podobně jako u pizzy přidává, co fantazie kuchaře dovolí. Místní sýry, uzeniny, houby, šneci, žabí stehýnka…
Podobně jako jiné francouzské oblasti i Alsasko má svůj slavný sýr. Ten zdejší se jmenuje Munster. Je to velmi aromatický sýr vyráběný od středověku. Jeho vynálezci byli benediktýnští mniši, kteří měli zakázáno konzumovat maso. Do Alsaska přišli z Itálie, založili klášter, právě z francouzského slova monastere označujícího tuto instituci je jméno sýra odvozeno. Častěji, než s chlebem se podává zapečený s brambory nebo jako jedna z přísad již zmiňovaného tarte flambée. Pojídat ho lze rovněž politý smetanou a místní třešňovou pálenkou kirsch.
Kromě typických označení hospod a restaurací jako restaurant a brasserie (pivnice) se můžete setkat i s pojmenováním winstub. Menší alsaští vinaři dávali tradičně přednost prodeji svých vín přímo u výrobce. Často se u nich scházeli přátelé a sousedi, aby si vypili sklenku, někdy si vinař přivydělával i prodejem jednoduchých pokrmů. Po připojení k Německu na konci 19. století němečtí vojáci okupovali štrasburské pivnice a dávali přednost německým vínům od Moselly či Rýna. Alsasané se stáhli do menších podniků, kde mohli popíjet vína alsaská, a tak se zrodil fenomén winstub. Jsou to menší rodinné podniky, často s velmi dlouhou tradicí. Nevypadají nijak honosně a nabízejí alsaská vína a kuchyni. Stoly dřevěné, jednoduchá výzdoba, střídmé osvětlení, tak, aby nic neodvádělo pozornost od jídla, případně od příjemné konverzace s osobou, která vám u stolu dělá společnost. Neboť není nic krásnějšího než podělit se o dokonalý gastronomický zážitek s někým, s kým je vám dobře a winstub je pro podobné dostaveníčko ideálním místem.
KAŠPAR, Zbyněk. Kruté příběhy sladké Francie. Praha: Garamond, 2017. ISBN 978-80-7407-365-6.
Michelin Le Guide Vert Alsace et les Vosges. 2026. ISBN 2067270923.
