Článek
Která během několika týdnů pochopila výchovu dětí, vztahy, psychologii i život lépe než všichni ostatní.Následovala lekce o tom, co jsem deset let dělala špatně.
A pak přišla realita.
„Ten kluk je tak nevychovaný a ty ho ještě podporuješ v blbostech!“ šílela jeho nová žena.
„Nemá ani základy slušného chování. Neposlouchá mě a je na mě drzý!“
Zuřivě koulela očima, což jí na kráse zrovna nepřidávalo. Obličej jí zrudl vzteky.
„Olinko“ snažil se ji uklidnit.
Bylo to asi stejně účinné, jako kdyby ji posadil holým zadkem do mraveniště.
Rozlítila se ještě víc.
„To je určitě její škola. Ona ho navádí!“ vyhazovala další pomyslné trumfy. „Stejně tě nemá ráda!“
Otočila se na chlapce.
„Už se těší, až vypadneš z domu, aby si tam mohla tahat chlapy.“
Vítězoslavně se usmála. Věděla, že ho zasáhla na tom nejcitlivějším místě.
„Tebe mám taky plné zuby,“ obrátila se zpátky k manželovi. „Kluk před tebou nemá žádný respekt. Neposlouchá tě, a ty mu koupíš hokejku, jdeš s ním na fotbal, do kina. Jen tě využívá! Je mi z tebe na blití. Jsi slaboch. Vlezprdelka,blbeček!“
Sklo ve dveřích hrozivě zařinčelo, jak s nimi práskla. Vydrželo.
Sklo vydrželo.
Ale copak se tohle dá vydržet?
Po tváři vysokého, mohutného chlapa se začaly řinout slzy.
Krátce po svatbě brečel jako malý kluk.
„Mami! Mami! Táta se pohádal s Olinou a teď brečí!“
„A mami,co je na tom pravdy, že mě nemáš ráda?“
Hlas měl přiškrcený strachem.
„Proč bych tě neměla mít ráda, pejskomile? Jsi můj jediný milovaný chlapeček.“
„Ale Ola říkala, že mě nemáš ráda.“
„Aha. A jak na to přišla?“
„Říkala to, když se hádala s tátou.“
„A proč se hádali?“
Co je mi vlastně do toho? Už deset let spolu nejsme.
„Kvůli mně!“ odpověděl téměř vítězoslavně.
„Nechtěl jsem sníst rizoto. Byl tam hrášek a kukuřice a to já nerad. Hrášek a kukuřice, fuj“
Ano. Hrášek a kukuřici nikdy nejedl. Stejně jako houby, kapustu nebo játra.
„A co táta?“
„Zastal se mě. Olina na něj ječela a řekla mu, že je blbec. Teď táta brečí.“
Na chvíli se odmlčel.
„Tak ahoj, mami. Musím končit. Tluče na dveře, že se jí chce.“
„Pá pá, pejskomile. Mám tě ráda.“
Večer zazvonil telefon.
Exmanžel.
„Musím s tebou nutně mluvit.“
Na slově nutně kladl mimořádný důraz.
„O Honzovi. Je to důležité.“
A znovu zdůraznil, jak moc je to důležité.
Jak mi musí nutně sdělit, že moje výchova byla celých deset let k ničemu.
Osobně znám lepší termín než deset let po narození dítěte.
„Dobře. U nás v kavárně.“
Dveře kavárny se rozletěly.
První vpochodovala Olga.
„Jedno latté!“ štěkla na vrchního.
Exmanžel ji poslušně následoval.
„Dal bych si Frisco. Můžu?“
Jeho otázka málem rozpoutala třetí světovou válku.
„Frisco?!“
„Mám na něj chuť,“ pípnul provinile.
Usmála jsem se na něj.
Takovým tím chápavým úsměvem:
Co sis vybral, to máš. Ale stejně je mi tě líto.
„Tak spusťte. Co se děje?“
„Tak já ti teda něco řeknu!“ nastartovala Olga.
„Je drzej.“
Ex usrkne Frisca.
„Nechce se mýt.“
Ex usrkne Frisca.
„Nerespektuje otce.“
Ex usrkne Frisca.
„Neučí se.“
Ex usrkne Frisca.
„Nejí hrášek.“
Ex usrkne Frisca.
„Nejí kukuřici.“
Ex usrkne Frisca.
„Neumí si pořádně utřít zadek.“
Ex usrkne Frisca.
„Měl by chodit na logopedii.“
Ex usrkne Frisca.
„Moc jí.“
Ex usrkne Frisca.
„Je obézní.“
Ex usrkne Frisca.
„Nemá rád babičku.“
Ex usrkne Frisca.
„Je na tobě závislý.“
Ex usrkne Frisca.
Nakonec vítězoslavně rozhodila rukama.
„No. Hodně jsi toho ve výchově zanedbala. Ale my to dáme dohromady. Viď?“
Ex usrkne Frisca.
Pic kozu do vozu.
Jsem nejhorší matka pod sluncem.
Dvacetiletá předsedkyně soudu mě právě odsoudila k doživotí.
V duchu se tomu směju.
Ale bolí to.
„Honzík neměl otce od tří měsíců. Já jsem rodinu nerozbila. A nezlob se, měl ses starat od mala, ne až teď.“
Podívala jsem se na exmanžela.
„Teď už je pozdě.“
„Dáte si ještě jedno Frisco?“ zeptal se číšník.
Exmanžel přikývl.
„Pozdě nepozdě, já se o to postarám,“ uzavřela Olga.
Za pár týdnů telefon zazvonil znovu.
Exmanžel.
„Odešla.“
„Kdo?“
„Olga.“
Chvíli bylo ticho.
„Vzala mi všechny věci.“
Další ticho.
„A nábytek taky.“
V duchu jsem skoro slyšela:
Ex usrkne Frisca.
