Článek
Je online, ale vám nepíše. I ticho je někdy jasná odpověď
Sledujete telefon a každou chvíli rozsvítíte displej. Proč nepíše? Když se obrazovka konečně rozsvítí, je to jen bezvýznamné upozornění, které vás vůbec nezajímá.
Je večer a stále se neozval. Ani ráno na vás u ikony zpráv nečeká žádné číslo, natož záplava milostných slov.
Přitom to zpočátku bylo tak krásné. Každou chvíli pípla zpráva se srdíčkem, sladkým vyznáním nebo toužebným přáním, abyste právě teď byli spolu. A najednou nic.
Místo milostných básní přicházejí jen stručné odpovědi. Tedy pokud vůbec nějaké přijdou.
Vždyť vám spolu bylo hezky. Milování s ním bylo jako s nikým jiným. Ještě nedávno vás zahrnoval pozorností, a teď jako byste přestala existovat.
Hypnotizujete zelené kolečko u Messengeru. Vidíte, že je online. Tak proč se neozývá? Máte mu napsat, nebo raději ne? Co když si pomyslí, že za ním dolézáte? A co když se neozvete a on si bude myslet, že nemáte zájem?
Nejistota bývá horší než pravda. Žena proto hledá vysvětlení, omlouvá ho a stále čeká. Má hodně práce. Něco řeší. Bojí se citů. Potřebuje prostor. Určitě by přece řekl, kdyby byl konec.
Jenže ne každý muž konec oznámí. Někteří se bojí nepříjemné scény, jiní nemají odvahu říct pravdu. A někteří už mají celou věc v sobě dávno uzavřenou. Dosáhli toho, co chtěli, a nevidí důvod zabývat se takovou „maličkostí“, jako je slušné ukončení vztahu.
Možná se po několika dnech nebo týdnech znovu ozve. Důležitější než otázka, zda napíše, je ale otázka proč. Protože mu chybíte? Protože s vámi chce skutečně žít? Nebo jen proto, že se nudí, chce si ověřit, zda jste stále k dispozici, případně si zopakovat příjemný večer?
Kdyby s vámi chtěl být, nemusela byste jeho zájem hledat mezi zelenými kolečky, stručnými odpověďmi a dlouhými hodinami ticha. Věděla byste to. Představil by vás jako svou partnerku, bral by vás mezi své blízké a vytvářel by pro vás místo ve svém skutečném životě.
Největší past není jeho mlčení. Je to vaše čekání na možnost, že se přece jen ozve. Dokud čekáte, zůstáváte mu k dispozici a svůj život držíte v pohotovostním režimu.
Někdy totiž žádná závěrečná věta nepřijde. Žádné vysvětlení ani důstojné rozloučení. Jen stále delší mezery mezi zprávami.
A právě to je odpověď, kterou nechcete slyšet: člověk, který o vás skutečně stojí, vás nenechá každý den přemýšlet, zda pro něj vůbec něco znamenáte.
