Článek
Když se tramvajačka „utrhla ze řetězu“, kvitovala jsem to. Fandila jsem jí. Dnes bychom o ní řekli, že je to žena, která se má ráda, dává se na první místo a poznává svou hodnotu.
Konec však zase nedošel k úplnému happy endu. Jistě záleží na úhlu pohledu. Pro někoho to byl návrat do normálnosti. Jenže pro pracující ženu je zřejmě důležitá spousta jiných věcí než péče o sebe.
Návrat do starých kolejí a k tramvajovým zastávkám: zaměstnání, péče o děti, večeře, padnout únavou a pořád dokola. Starý zrezivělý systém, který přežívá dodnes.
Vydržet! Láska bolí. A změna? Je to marný, je to marný, po staletí to tak bylo a bude to stejné.
Ve jménu lásky jsme naprogramovány odpouštět nevěru, pití a statečně snášet všechno, co partnerský život přináší. Držet jazyk za zuby a hromadu bolesti, smutku, zlosti a zklamání přestříkat tak, aby si ostatní mysleli, že jsme měly sakra štěstí a máme spokojený vztah.
Kolik toho musí taková žena „spolknout“, aby poslední kapka naplnila její pohár hořkosti a trpělivost konečně přetekla?
Pak přijdou dobře míněné rady:
„Jen buď ráda, že někoho máš!“
„Každý je nějaký.“
„Všude je něco.“
Jenže to přece není oprávnění k tomu, abychom žily tam, kde žít nechceme.
Diskuse na sociálních sítích jsou plné hořekujících žen: „Jak já jsem nešťastná. On pije, bije mě a nadává mi.“
I přes všechnu bolest zůstávají. Stejně jako zůstávala jejich máma nebo babička. Ohlížejí se po sousedech a říkají si: „Co by tomu řekli lidé?“ Jejich názor je pro ně děsivější než každodenní trápení.
Možná si při čtení říkáš: „Tohle je moje situace. Tohle žiju — tedy spíš přežívám.“
Zeptej se sama sebe: Kolik kapek ještě chybí v mém poháru hořkosti, aby trpělivost přetekla a já konečně našla sílu něco změnit? A proč ještě nepřetekl?
Možná už jsi jako žába v hrnci. Zvykla sis na „stoupající teplotu“ — v tvém případě na špatné nálady a výpady protějšku, na ponižování kvůli nevěrám, které se už ani nesnaží skrývat.
A tak pořád čekáš na poslední kapku. Jenže kolik jich ještě musí přijít?
