Článek
Náhradní výživné: pomoc, která se může změnit v dluh
Role samoživitelky není jednoduchá. Každý se na osamělé rodiče dívá z jiné perspektivy, ale platí staré pravidlo: Nesuď člověka, dokud jsi neušel alespoň míli v jeho botách.
Naštěstí existují lidé i instituce, které samoživitelům pomáhají. Jenže každá pomoc může mít dvě strany. Někdo pomáhá nezištně, jiný si tím zvyšuje vlastní ego nebo pocit potřebnosti. Od jednotlivých lidí se dá čekat ledacos. Jsme různí.
Co však člověk nečeká, je pomoc od státu, která se po čase může změnit v dluh. Přesně tak totiž v praxi může fungovat náhradní výživné.
Otec dítěte neplatí. Matka proto požádá stát o náhradní výživné. Podmínkou je, aby dlužné výživné vymáhala prostřednictvím exekuce. Udělá tedy přesně to, co po ní stát požaduje. Zahájí exekuci a Úřad práce jí začne náhradní výživné vyplácet.
Po nějaké době exekutor skutečně část dlužného výživného vymůže a peníze matce pošle. Ta je přijme v dobré víře. Logicky předpokládá, že stát a exekutor vědí, komu která část vymožených peněz náleží. Předpokládá také, že částku vyplacenou státem bude Úřad práce požadovat po neplatiči, zatímco jí bude vyplaceno to, co otec dluží přímo dítěti.
Jenže potom přijde dopis z Úřadu práce a dlužníkem už není pouze neplatící rodič. Dlužníkem se najednou stává i matka, která využila zákonnou pomoc státu a splnila podmínku vymáhání výživného.
Dozví se, že za stejné období obdržela peníze dvakrát – jednou od Úřadu práce a podruhé prostřednictvím exekutora. A proto má náhradní výživné vrátit. V mém případě jde o desítky tisíc. Ano, za stejné období nemůže člověk dostat výživné dvakrát. To je pochopitelné. Nepochopitelné ale je, proč systém nedokáže rozdělení vymožených peněz vyřešit přímo mezi Úřadem práce a exekutorem. Proč stát nejprve uloží samoživitelce povinnost zahájit exekuci, exekutor jí následně peníze vyplatí a teprve potom ji stát označí za dlužníka?
Jak má běžný člověk poznat, že peníze zaslané exekutorem ve skutečnosti nemá považovat za své? Proč není předem jasně a srozumitelně upozorněn, že je musí oznámit Úřadu práce a že je možná bude vracet? A proč exekutor část odpovídající náhradnímu výživnému nepošle rovnou státu?
Samoživitelka už tak zastává roli matky i otce v jednom. Platí bydlení, jídlo, školu, oblečení a všechny další potřeby dítěte. Často žije od výplaty k výplatě. Přesto jí může přijít dohoda, ve které má bez výhrad uznat desetitisícový dluh a začít ho splácet.
Stát má samozřejmě právo získat zpět peníze, které za neplatiče vyplatil. Neměl by je však vymáhat způsobem, který z rodiče jednajícího v dobré víře udělá dalšího dlužníka. V první řadě má být důsledně vymáhána odpovědnost člověka, který výživné neplatil.
Pokud má náhradní výživné skutečně pomáhat dětem a samoživitelům, musí být systém nastaven tak, aby si stát a exekutor předávali informace i peníze automaticky. Rodič musí předem přesně vědět, co smí přijmout, co musí oznámit a co případně vrátit.
Jinak nejde o skutečnou pomoc. Jde o finanční past, do které se může chytit právě ten, koho měl zákon chránit.
