Článek
Závěrečné titulky seriálu o Simoně Monyové jsem vlastně ani nevnímala. Její příběh, který někteří kritizovali pro „nudný“ průběh, dostal v posledním díle úplně jiný rozměr. Člověk se neubrání otázce, proč neodešla.
Nebyla z těch žen, které by po rozvodu skončily s igelitkou v ruce na ulici. Jistě, rozchod by měl finanční dopad a pravděpodobně by následoval i velký porozchodový teror. Přesto si člověk klade otázku, zda by jí odchod nakonec nezachránil život.
Je důležité o těchto tématech mluvit.
Po generace máme vštípeno, že „špinavé prádlo se pere doma“. Jenže pokud je tohle praní krvavé, ponižující a nesnesitelně bolestivé, nemělo by zůstávat za zavřenými dveřmi. Je to téma, které by mělo probudit veřejnost z lhostejnosti.
Jenže pachatel se málokdy vnímá jako ten, kdo ubližuje. Vinu velmi šikovně přehodí na týranou osobu. A už jste někdy šly životem s nálepkou: jsem špatná milenka, špatná matka, špatná manželka, všechno pokazím, všechno zničím? Možná ano. Jen ta nálepka byla hluboko schovaná v duši.
Málokdo má sílu projít uličkou hanby mezi nevěřícími Tomáši. Mezi lidmi, kteří jsou nelítostní ve svých soudech. „Má doma tyrana? Bůhví, co mu dělá.“ „Kdyby byla normální, nestalo by se jí to.“ Jak snadno soudíme někoho, v jehož botách jsme nikdy nechodili. Jak rychle přispěcháme s jedovatou poznámkou nebo dobře míněnou radou, aniž bychom skutečně rozuměli tomu, co prožívá.
Není divu, že mnoho žen drží svá zranění pod pokličkou. Vinu mají na talíři jak od svého trýznitele, tak často i od okolí. Raději čekají na zázrak. Věří, že se partner změní, že jednou bude lépe. A právě tato naděje je často drží v toxickém prostředí mnohem déle, než by si kdokoliv zvenčí dokázal představit.
Možná bychom si místo otázky „Proč neodešla?“ měli častěji pokládat jinou otázku: „Co se muselo dít, že odejít nedokázala?“ Ne proto, abychom omlouvali násilí nebo zbavovali lidi odpovědnosti za vlastní rozhodnutí, ale proto, abychom pochopili složitost situace, kterou většina z nás zná jen zvenčí. Teprve porozumění může vést k tomu, že si někdo v podobné situaci troufne říct o pomoc dřív, než bude pozdě.
