Článek
Žádnou pozornost, lásku, žádný pocit bezpečí. Ani nepoznaly, co je mít vedle sebe „rytíře“, který ji ochrání před celým světem.
Právě tento nedostatek ji naučil „nebýt vidět“. Dobře se schovat. Obranná reakce, která má své mouchy.
Žena, která zná, co je být hýčkána a milována, má nablízku náruč, která ji obejme vždy, když se na čele objeví vráska strachu a nekomfortu. Šťastné jsou tyto ženy.
Ale ty druhé. Ty, které byly spíše na obtíž. Ty se raději ukryly do svého já.
Jejich podvědomí je plné bolestivých programů a vzorců. Kdyby měly kouzelný prsten, zatočily by s ním a byly by neviditelné.
Nikdo by je neviděl, nikoho by nerozčiloval jen pohled na ně, neiritovala by jejich neobratnost, neměl by jim kdo dávat najevo své opovržení.
Skrývat se před bolestí a křikem. To se naučily. Bohužel stále viditelné.
A tuto dovednost si nesou i do dospělosti. Jen ne vždy u správných lidí. Skryjí se před muži, ale stále mají potřebu sdílet, být milované.
Skrze drsného otce jsou citově vyprahlé. Pro kousíček lásky by šly světa kraj. Rozdaly by se, udělaly by cokoliv. A to je lákadlo pro „bad boys“. S takovým nastavením je žena přímo lahůdka, levně dostupná.
Jejich podvědomí prostě nevysílá směrem k muži Úžasnému.
Po několika zkušenostech. Proplakané noci. Další pokusy být šťastná. Kapitulují.
Protože pokud se nezměníme my, oni zůstávají stejní. Jen v jiném obalu. To si málokdo uvědomí.
A často to vypadá, že jsou jediní na trhu. Jediní zájemci. Jakoby ti správní, skvělí muži vymřeli.
Žena pak volí: samotu versus život vedle něho.
Ty, které vezmou včas nohy na ramena, se schovají před muži. Bojí se vztahu, další bolesti. Jakpak by ne! Když kolem dál krouží obdobné typy. Je jedno, jestli se jmenuje Petr nebo Karel.
A ženy prahnoucí po lásce jsou nespokojené, pak pláčou nad svým osudem a ptají se: „Kde jsou páni Úžasní?“
Proč každý, kdo mě osloví, jako by vypadl z formičky expartnera?! A to neslibuje nic dobrého.
Možná ale nejde o to, kdo přichází. Možná jde o to, kdo je vpouštěn dál.
Protože dokud žena zůstává neviditelná sama sobě, bude zůstávat neviditelná i pro ty, kteří by ji dokázali vidět jinak.
Dokud se něco nezmění uvnitř, nezmění se nic ani venku.
A možná právě tady začíná ta skutečná otázka: „Jsem já připravená přestat se skrývat sama před sebou?“
