Článek
Taky vám někdy připadá, že právě ty nejhodnější lidi čeká na konci peklo na zemi?
Celý život rozdávají lásku, pochopení a pomoc.
Starají se o nemocné.
Podrží člověka, který padá.
Odpustí.
Ustoupí.
Pochopí.
A pak se jednoho dne sami ocitnou na dně.
Nemoc. Bolest. Vyčerpání. A někdy ještě odmítnutí právě od těch, pro které by se celý život rozdali.
Jako by každý dobrý skutek utrhl kousek jejich síly.
Jenže problém není v laskavosti.
Problém nastává, když jsme laskaví ke všem kromě sebe.
„Moudřejší ustoupí,“ říkávali nám.
A tak ustoupí jednou.
Podruhé.
Posté.
Spolkne nesouhlas. Neřekne, že ho něco ranilo. Nechce dělat problémy. Omluví chování druhého, protože přece chápe, že to měl v životě těžké.
Křivdu zamete pod koberec.
A ještě se usměje, aby si náhodou někdo nemyslel, že je zlý člověk.
Jenže pod tím kobercem už dávno není kam šlápnout.
Dlouhodobý stres, bezmoc, potlačované emoce a život v neustálém napětí nejsou pro psychiku ani tělo zadarmo.
To neznamená, že jsme si svou nemoc způsobili tím, že jsme byli příliš hodní. Nemoc má mnoho příčin a bylo by nespravedlivé člověku tvrdit, že si ji „vyrobil“ svými emocemi.
Ale tělo někdy upozorní na něco, co jsme sami dlouho odmítali vidět:
Takhle už dál nemůžu.
Hodní lidé se navíc snadno stávají terčem těch, kteří velmi rychle poznají, komu mohou naložit ještě jeden kufr.
Protože vědí, že ho zase ponese.
A možná právě tady potřebujeme přestat zaměňovat laskavost za sebeobětování.
Laskavý člověk může říct ne.
Může odejít.
Může se naštvat.
Může někoho zklamat.
Může odmítnout nést problém, který mu nepatří.
A může přestat dokazovat svou hodnotu tím, kolik bolesti druhých unese.
Možná tedy nejde o to přestat být dobrým člověkem.
Možná je potřeba konečně zahrnout mezi lidi, ke kterým jsme laskaví, také sebe.
Protože jestli celý život rozdáváte ze svého a nikdo nedolévá vám, jednoho dne nezůstane z čeho rozdávat.
A to není sobectví.
To je rovnováha.
