Článek
S tím druhým nelze nesouhlasit – láska opravdu prochází žaludkem.
Upřímně, svíčková se šesti vydá za deset milenek. Po takovém vydatném obědě, že vysoká pravděpodobnost poobědového „šlofíka“ než, že za jinou utíká. Žena se opouští lehčeji než stůl plný dobrot. Tam, kde je krmě, zůstává často i on.
Ale to první?
Být po vůli kdykoliv a raději zavřít oči, když muž „má potřebu“? Opravdu je tato rada nad zlato? Stojí všechno to přemáhání za to? Je snad statisticky dokázáno, že se tím eliminuje šance nevěry? To už je sporné.
Když žena potlačí sebe a jde přes svoje pocity, je to vlastně forma sebeznásilnění.
Milování má být dar, ze kterého si oba odnáší krásný pocit. Ne chvíle, kdy v duchu počítáš vteřiny do konce a v modlitbách zveš všechny svaté, ať už je po všem. Rychle vytřepat „pytlík“. Negace ač skrytá za předstíraný orgasmus vyjde napovrch.
Ani akt sebezapření nezabrání muži v tom, aby si našel milenku. Sebeobětování dokáže proměnit spojení dvou těl v pouhou mechanickou záležitost.
Pravý důvod nevěry totiž není v tom, že jsi nebyla „dost po vůli“. Často je v tom, že žijete podle starého vzorce „hodné holky“, kdy žena není věrná sama sobě.
Dnes už víme, že muž nezůstává jen tam, kde je plný talíř, ale hlavně tam, kde je plné srdce – respekt, blízkost a radost ze společného života.
Svíčková je dar, sebeobětování past.
Milování není povinnost. Je to dar.
