Článek
Některé rodiny navenek vypadají dokonale. Krásný dům, dobré postavení, všechno jak má být. Jenže pak je tam „ta jedna“. Prostě adepti na titulní stránku lifestylového magazínu.
Jen ta nejstarší (nejmladší, méně talentovaná ap.), co se moc nevyvedla. Jim kazí profil. Není tak dokonalá jako sourozenci, jedničky nikdy nesbírala, šikovná taky zrovna není. Prostě černá kaňka na reputaci rodiny.
Jenže- není to celé úplně jinak?
Nálepku „fackovacího panáka“ nebo černé ovce totiž často nenesou ti nejslabší. Naopak. Nesou ji ti, kteří unesou nejvíc. A že toho je. Emoce rodičů, které sami nezvládli. Napětí, které je potřeba někam odložit.
Dysfunkční systém, který potřebuje někoho označit, aby nemusel řešit sám sebe.
Protože je vždy jednodušší „hodit peška“ na dítě, než se podívat pravdě do očí.
Důvod přitom není důležitý. Hůl se vždycky najde. Někdy je to pořadí narození, jindy podobnost s jedním z rodičů. Horší známky, nezájem o sport, jinakost, citlivost, zbrklost, cokoliv stačí. A tak se nasadí „psí hlava“.
Paradox? Právě tohle dítě rodinu drží pohromadě. Nese její emoce, stud i vinu na svých bedrech, aby ostatní mohli zůstat „v pořádku“.
A ono? Pomalu se zavírá do sebe. Začne věřit, že je špatné. Že láska pro něj není. Raději ztrácí samo sebe, potlačuje své potřeby, utíká od svého já.
Jenže to zraněné já nikam nezmizí.
Nese si ho dál. Do dospělosti. Do vztahů. Do života, kde přebírá odpovědnost za druhé, neumí si nastavit hranice a pořád má pocit, že za něco může.
A přesto! Má velkou výhodu: Je to ta, která vidí vše pravdivě. A právě proto má šanci to celé jednou změnit.
