Za ženinou nevěrou stojí hledání sebe

Za ženinou nevěrou stojí hledání.
Hledání sama sebe, svého Já, které se ve stereotypu manželství ztratilo mezi nákupy, úklidem, starostí o děti a každodenní všedností.
Dávno pryč je ta dračice, smyslná žena, královna večírků a neodolatelná milenka.

Teď je její život podobný vtipu:
„Proč se žena vdává v bílém?“
Odpověď – „aby zapadla mezi spotřebiče“ – vypovídá mnohé o tom, proč tolik žen nakonec končí v náručí milenců. Přijmou svou roli manželky a očekávají, že manžel bude neustále pět chválu na ni,dávat jí lásku.Jenže ono tomu tak není.

Chtějí být znovu viděny.
Ne jako součást domácnosti, ale jako ženy – smyslné, divoké, vášnivé, „bratelné“.
Touží cítit, že žijí a že existují i v jiné podobě než jako kuchařky, řidičky nebo vychovatelky.

Milenectví, kromě rizik spojených s provalením avantýry, přináší ženě zájem, blízkost, doteky a především ten opojný pocit, že zase žije a užívá si života.
Muž doma ji už po letech neobletuje, milování se stalo ohranou deskou, kde se nic nového neděje.
Za to románek představuje nový vítr, který přináší nejen fyzickou, ale i energetickou blízkost.

S tím přichází i spontánnost, vášeň a oživení ženské energie, které ženě připomínají její hodnotu a krásu.

Pokud ale žena hledá mimomanželský vztah jen proto, že bez lásky zvenčí nedokáže žít,
pokud touží slyšet slova o své kráse z úst jiného muže,
pak pouze vyplňuje prázdnotu v sobě.

Neumí si dávat lásku, pozornost a přijetí sama.
Milenec se pak stává symbolem –
„Mám pozornost, mám lásku, konečně se cítím jako žena.“

Jenže po čase přichází probuzení.
Slzy, bolest, prázdnota.
Stejně jako její partner je i milenec zrcadlem, a za počáteční chvíle lásky a štěstí
nevěrnice často platí vysokou daň – bolestí, ztrátou důvěry i viny vůči sobě.

Žena tedy ve skutečnosti nehledá milence.
Hledá sama sebe.
Hledá cestu zpět k té ženě, kterou kdysi byla – živé, vášnivé a plné života.
A když ji znovu najde, pochopí, že milenec byl jen zastávkou na cestě domů – k sobě samé.