Článek
Co nemělo hluboké základy, leží v troskách. Prostě nic není jako dřív. Uprostřed tohoto marasmu si teprve teď uvědomuješ, že jsi cítila mrazení v zádech, houpání žaludku. Taky že jsi zahnala nepříjemnou myšlenku, která zahrála na strunu „dej si pozor“. Neuposlechla jsi rady jiných: „S ním si nic nezačínej!“ Byl pro tebe impulz, a šla jsi do toho naslepo.
A teď? Pohádka o velké lásce či kamarádství se rozsypala na atomy a ty se rozpadly ještě na menší kousky. Z velké nafouklé bubliny nezbylo vůbec nic. A ty vynášíš nad sebou rozsudek: „Jsem hloupá.“
Najednou jsi v situaci, za kterou bys byla schopna jinou ženu tvrdě odsoudit. Možná bys o ní řekla: „Ta vždycky byla divná. Mně by se něco takového nemohlo stát.“ A přesto – stalo se.
Tato zkušenost bolí, ale je zároveň darem pro tebe. Nese v sobě mnoho cenných informací. Stačí správný „překladač“ – a místo proklínání své naivity můžeš poděkovat své intuici.
Veškerá nevolnost, špatné pocity v těle, to všechno byla její varování. To, že jsi je tehdy neslyšela, nebo možná nechtěla slyšet, ti přineslo tuto zkoušku. A právě díky ní už dnes víš, co znamená mrazení po těle, tlak v žaludku nebo i vyrážka.
Hněv a bolest z dalšího zpackaného vztahu není dobré schovávat v duši. Veškerá negativita, zlost i vztek musí ven. Averze vůči sobě také. Dovol si plakat, řvát — klidně být sprostá jako dlaždič. Rozbij vázu, kterou ti připomíná, vyhoď nebo uschovej věci, které jsou pro tebe trnem v srdci. Dej tomu fyzický tvar, ať se energie může uvolnit.
Neponižuj sama sebe slovy : „Jak jsem mohla být tak naivní? Jsem hloupá!“ Směřuj své otázky spíš ve tom směru? „Co mi tato situace říká . Co mám u sebe změnit?“
To, co tě kdysi poranilo, může být i tvým darem. Smršť, která smetla tvůj obláček štěstí, nebyla koncem. Byla začátkem cesty k tomu, abys znovu našla sebe. A tam – uvnitř sebe – je to nejbezpečnější místo, kde můžeš důvěřovat naplno.
