Článek
Gottwald si hned po příletu stěžoval na chřipku. Ve skutečnosti organismus závislého alkoholika oslabený syfilidou nevydržel. Změnou tlaku za letu praskla srdeční aorta a dělnický prezident za tři dny zemřel. Tak zní výsledek pitvy, kterou prováděla mladá sovětská soudružka.
O balzamování a vystavení těla rozhodl politický sekretariát na návrh Gottwaldova zetě, ministra obrany Čepičky necelou hodinu po jeho smrti. Sovětští balzamovači začali pracovat prakticky ihned. Je snad informace, že přiletěli společným letadlem pravdivá? Nic oficiálního se nezachovalo.
Je možné, že přiletěli až den po smrti. První fixační nástřiky a počáteční fáze balzamování těla začala prakticky hned. Sovětští balzamovači připravili tělo přímo ve Španělském sálu Pražského hradu nejprve na veřejné vystavení.
První část mumifikace byla hotová a ta druhá už náročnější úprava trvala sedm a půl měsíce. Probíhala v laboratoři za tímto účelem zřízené ve vile Pod kaštany 24. Souběžně probíhaly stavební práce na úpravě prostoru v památníku na Vítkově a hlavně jeho technickém vybavení. Vše organizoval ministr obrany Čepička.
Ten také navrhl první personální obsazení budoucího mauzolea. 124 pracovníků, z toho 76 příslušníků stráže. Tento první návrh byl brzy upraven na menší počet. 98 pracovníků, z toho 48 strážných. Tato prosazená změna oproti prvnímu megalomanskému návrhu také znamenala první ústup ze slávy Gottwaldova zetě a počátek jeho konce.
Vše bylo hotovo a mauzoleum bylo slavnostně otevřeno 5. 12. 1953. Jak jinak, než na věčné časy a vzletnými slovy komunistické propagandy.
„Náš pracující lid nedal setlíti tělu Klementa Gottwalda, nýbrž s láskou je uložil na Vítkově. A sem budou přicházeti lidé, aby spatřili drahou tvář toho, jež se zasloužil o jejich šťastný život.“
Cirkus mohl začít. Už na začátku vše bylo trochu jinak. Počet pečujícího personálu nikdy nedosáhl třiceti lidí. Lékaři, kteří až do roku 1955 pracovali pod kontrolou sovětských odborníků, docházeli na kontrolu těla pouze externě. I tak to ovšem byl velmi nákladný cirkus. Mrtvola soudruha byla opravdu velmi drahá…
Zajímavé ovšem bylo, že již krátce po otevření mauzolea se mezi lidmi začala šířit fáma o nepovedené mumifikaci a postupném uhnívání části mrtvého soudruha. Nohy měly být nahrazeny protézami a poničené tělo upraveno zčásti maketou. Tyto fámy se udržely až do dnešních dob.
Pravda je ovšem taková, že sovětští balzamovači začali svou práci včas a odvedli ji dobře. Tak jako lékaři a personál starající se o mrtvé tělo. Až na pár drobných nehod byl provoz mauzolea bezproblémový a nastavené parametry pro uchování mumie se podařilo udržet. Jak stanovenou teplotu 15 stupňů, vlhkost vzduchu 80 a především sterilní prostředí. Tělo bylo až do konce veřejného vystavování a pozdější kremace bez poškození. Lid opravdu nedovolil tělu setlíti…
Ovšem věčné časy se nekonaly. Nejdřív se pochopitelně čekalo, co udělá Moskva. Po odhalení kultu osobnosti se sovětští soudruzi rozhodli skoncovat i se sousedem Lenina v mauzoleu. Akce dva v jednom skončila. Mumie Stalina byla 1. listopadu 1961 odstraněna a pohřbena.
Už nebylo třeba na nic čekat a tak mohl soudruh Novotný řečnit na schůzi:
„Myslím, že tento způsob vystavování ostatků zasloužilého stranického představitele neodpovídá tradici a cítění našeho lidu. To není pieta, to je cirkus.“
Ovšem už poloprázdný cirkus. Novotný se též zmínil o tom, že mimo soudruhy organizované prohlídky není o „spatření drahé tváře“ žádný zájem. Upozornil i na finanční náročnost celého představení: 78 milionů ( v dnešních cenách odhadem asi tři miliardy)
Ovšem nastal problém. U části straníků se toto rozhodnutí nesetkalo s pochopením, především u starých soudruhů. Dochovala se řada rezolucí od místních organizací KSČ a někteří soudruzi na protest vystoupili ze strany. Mezi nimi i někteří zakládající a zasloužilí členové. Tento odpor vedení strany zaskočil a tak se s koncem dlouho váhalo. Nyní se soudruhům fáma o špatném stavu mumie hodila. Byl to pro ně i jeden s argumentů pro fanatické spolustraníky.
Mauzoleum bylo nakonec pro veřejnost uzavřeno 1. dubna 1962
Jeho nyní už nepohodlný nájemník byl zpopelněn 22. června a při pietním aktu bez veřejnosti byl jeho soudružský popel uložen 9. října v urně do kamenného sarkofágu.
Urnu si po revoluci nikdo s příbuzných nevyzvedl a tak byla uložena do hrobu na Olšanských hřbitovech.
