Článek
Jak? Jednoduše, natáhnout ruku ke státní pokladně. Stát se má přece starat o „našelidi“, aby nemuseli vyřvávat na dezolátských demonstracích a vybíjet si tam frustraci nad svými, vlastní vinou, pokaženými životy.
Stát se má skutečně starat o lidi. Nikoliv však o zdravé lidi, kteří nemají žádné zdravotní znevýhodnění a mohou či mohli celý život bez omezení pracovat. Vydělávat si na důchod. Připravovat se na dobu, kdy zastárnou, přijdou zdravotní problémy a budou mít omezené finanční možnosti. Mají na to celý život. Stačí jenom chtít a mít vůli postarat se sám o sebe.
Jako připravujícího se skoro důchodce, mě vždy mě fascinují příběhy, kdy lidé odcházejí do důchodu naprosto nepřipraveni. Bez zajištěného bydlení, bez koruny úspor a bez jakékoliv vize, co si v takové situaci počít. To opravdu nechápou, že se na stáří musí připravit a nikdo jiný to za ně neudělá?
Pokud v titulku píši o starých hlupácích, mám na myslí právě tyto stářím „překvapené“ lidi. Jako je důchodce Vladimír K.
V uvedeném odkazu je jeho příběh. V něm je vykreslen jako jakási oběť systému. Po návratu z nemocnice po mozkové mrtvici přespává u kamaráda. Provizorně v kuchyni na zemi. Jinde již pro něho není místo. Nyní ho chce kamarád vyšoupnout z bytu úplně. Už začíná být na obtíž a nemá možnost, tak jako dřív, si přivydělávat k malému důchodu na brigádách.
Svou situaci nyní řeší s pomocí terénní pracovnice neziskové organizace, která mu pomáhá se žádostí o městský byt a s vyřízením sociálních dávek. Ta ho s naivitou vykresluje jako úplného zestárlého Mirka Dušína.
„Celý život poctivě pracoval a nemá žádné dluhy. Komu jinému by se mělo pomoci?“ Komu? Opravdu někomu, kdo měl možnost celý život pracovat a vydělávat si? Kde důchodce Vladimír K. ty plody své celoživotní práce má? Nikde…
Uvedený příběh má mnoho děr. Vladimír K. je v něm představen jako elektrikář a oběť, za kterou jeho bývalý zaměstnavatel neplatil sociální odvody. Proto má malý důchod a nemá kde bydlet.
Elektrikář? To jako vážně? V dnešní době může opravdu řemeslník - elektrikář skončit v bídě? I to je možné. Také jsem jednoho takového znal. Ten byl ovšem ochlasta a svoje řemeslo už zapomněl. O vztahu k alkoholu se náš příběh nezmiňuje.
Příběh Vladimíra K. mluví o něčem jiném. Před deseti lety se rozvedl a prodal kvůli vyrovnání majetku dům. Pochopitelně se hned nabízí otázka. Co udělal, pár let před důchodem se svou částí majetku? Peníze měl a nebylo jich málo. Na maličkou lacinou garsonku, bez rekonstrukce a ne v žádané lokalitě by to jistě stačilo. Cokoliv skromného, ale na stáří jistá střecha nad hlavou.
A nic. Co dál? Peníze za dům jsou pryč, žádné další celoživotní úspory nemá. A co děti? Dva jeho synové se o tátu a jeho problémy nezajímají. To také není standardní situace v normální rodině. A co ti údajní zaměstnavatelé, kteří neplatili odvody? Není to jen pohádka někoho, kdo část života odpracoval v šedé ekonomice? Tam je takových „chytráků“ plno. Větší peníze bez dokladů na ruku a o nic dalšího se nestarat. Vše rozházet. Kdo by myslel na stáří?
Uvedený příběh má mnoho neznámých děr a nezodpovězených otázek. Na jeho konci zůstal starý člověk, který se o svou budoucnost nezajímal. Nyní to má „někdo“ řešit.
Stát a jeho sociální dávky. Ze společných peněz lidí, kteří se na své stáří zodpovědně připravují a státní pokladnu nemají potřebu vysávat. Místo zbytečného rozhazování šetří a investují do svého bydlení.
Solidarita je hezká věc. Jsem rád, že sociální systém je solidární s lidmi, kteří jsou zdravotně hendikepovaní a v životě znevýhodnění. Těm je třeba pomoci. Tak je to správné.
Solidarita s životními dezoláty a nezodpovědnými hlupáky, kteří mají pocit, že se o ně stát musí postarat?
To už je z mého pohledu špatně. Hodně špatně…
