Článek
To je opravdu záhada. V době kdy se spodní prádlo používalo i jako sportovní trenýrky to bylo vidět všude. Jediným zpestřením byl bílý pruh. To už bylo „něco“. Jednoho dne však pro naše rodiče, nás tehdy cca 10 letých kluků nastal problém. Velký problém.
Někdo kdesi vymyslel, že na hodiny tělocviku mají mít kluci modré trenýrky. Modrá je přece klučičí barva. Soudruhy je třeba poslouchat a tak začalo velké shánění. Nikde nic tak zvláštního k sehnání nebylo.
Tehdy se věci nekupovaly, ale sháněly se. Jednou z nadějí kde bylo možné něco lépe sehnat byl nákupní výlet do ukázkové výlohy socialismu - do Prahy. Ovšem ani tam často nebylo nic moc co ukázat. Nákupní výlet zklamal a vraceli jsme se s prázdnou. Bez modrých trenýrek a i bez klučičích sportovních bot. Kecek.
I zde soudruzi zaváhali. Nesplnil se snad plán? Nebo bylo vše posláno našim přátelům do Sovětského svazu? Klučičí kecky nikde. Co budeme dělat? Začátek školního roku se blížil a nikde nic. Tak jak dříve bylo zvykem, kdo jel někam dál měl sebou od známých a příbuzných seznam nedostatkového zboží, které by snad „tam někde“ mohlo být k sehnání. Třeba i na Slovensku. Všechno zklamalo. Co na to řekne soudruh tělocvikář?
Maminka sehnala na poslední chvíli jako cvičební obuv Jarmilky, tehdy se ovšem dělaly jen v holčičím provedení. Tyhle s beruškami. Prý lepší něco než nic. Takový kluk to ovšem vidí o dost jinak. Raději nic, než taková trapná hrůza. Jarmilky cestou do školy skončily diskrétně v popelnici. Chudák maminka, tolik se snažila…
Je celkem zvláštní, že si na to pamatuji. Asi to muselo být tehdy dost nepříjemné. Hodina tělocviku začala a všichni kluci byli nastoupeni v řadě. Většina z nás v nevhodně červených trenýrkách a bosky. Někteří spolužáci jejichž rodiče měli lepší kontakty byli vzorně vybaveni předepsanými modrými trenýrkami. Tak opravdu existují!
Někteří z nás byli i obutí. Nejlépe synek soudruha velitele z místní vojenské posádky. Ten měl opravdové kožené botasky. Skutečný zázrak socialismu. Ovšem jen pro někoho.
Soudruh tělocvikář se soustředil na kluky, kteří měli „neschopné“ rodiče a nebyli na první hodinu tělocviku po prázdninách předpisově vybaveni. Soudruh nás nechutně seřvával, jako kdybychom my kluci, nebo naši rodiče mohli za to, že v obchodech je problém některé zboží sehnat nebo prostě jednoduše není. To se opakovalo každou hodinu tělocviku.
Bylo to nepříjemné a jistě nepříjemný byl i náš tlak doma na rodiče, aby sehnali co je potřeba. Po pár měsících se to podařilo a byl pokoj. Soudruh tělocvikář byl nakonec náš oblíbený učitel. Byl nejen aktivní soudruh, ale také lenoch a flákač.
Hodiny tělocviku probíhaly tak, že po rozdělení na dva týmy nám hodil míč a mohlo se celé dvě hodiny hrát fotbal. Soudruh se zatím válel v kabinetu. Co chtít víc?
Záhadu červených socialistických trenýrek jsem nevyřešil a také ani záhadu, že tohle neustálé shánění nedostatkového zboží a věčné postávání ve frontách může někomu chybět…
