Déšť, bahno a výhledy, jaké svět neviděl. Jak jsem běžel maraton v Alpách

„Předpověď počasí je jednoduchá: bude pršet celý den,“ pokračoval prezentující a nakonec všem popřál hezký zážitek. Přes tři sta běžců se začalo trousit z tepla sálu na růžový koberec ve startovním koridoru, který už od včerejšího večera smáčel vytrvalý déšť. Bylo pátého srpna ráno, právě jsem slavil třicáté páté narozeniny a do startu zbývalo pár minut.

Čtyřicet osm kilometrů, tři tisíce metrů převýšení, trať nazvaná „Marathon“. V rámci závodu KAT100 jsem mohl běžet ještě 8 a 24, 90 nebo 160 km, ale necelá padesátka mi přišla tak akorát. Člověk nemusí tolik hrotit rychlost, stihne toho vidět víc a zároveň není na trati nekonečně dlouho. „Tak osm hodin,“ říká Iva, kterou potkávám uprostřed čekajících běžců. „Já bych chtěla pod sedm,“ dodává Dominika a já si se svým plánem šesti hodin najednou připadám možná až příliš ambiciózní. Nejspíš za to může několik medailí z letošních regionálních českých závodů. Ale tohle je podnik světového formátu. Podle organizátorských tabulek tu zaujímám 67. místo.

Končí odpočítávání a dav běžců se hrne dopředu. Začíná kvílet siréna, koridor zahaluje mlha z kouřostrojů a zvony z kostela oznamující sedmou hodinu ráno nás vyprovázejí až na lesní pěšinu. První tři kilometry jsou spíše houpavé a končí v malé zástavbě, kde povzbuzují energičtí bubeníci v červeném. 1300 výškových metrů na sedmi kilometrech, oznamují hodinky a je jasné, že zábava začíná. Sahám pro hůlky a přecházím do rychlé chůze. Ve strojovém rytmu bodám do země, občas zkontroluji tepy a posouvám se kupředu. Jde to dobře. Než dorazím k občerstvovačce kousek pod vrcholem, přebíhám (teda spíš předcházím) spoustu dalších závodníků. Jediné, co mě trápí, je všudypřítomné bahno na rozmáčených lesních cestách. Tenhle kopec totiž poběžíme úplně na závěr dolů. Radši si ani nechci představovat, jak to tu bude v únavě hezky klouzat.

V nejvyšším bodě prvního kopce je podle očekávání zima. Naštěstí je viditelnost do třiceti metrů, takže se tu člověk nemusí zdržovat epickými výhledy a může to zase valit dolů. V sebězích jsem většinou dost pomalý, ale tady skáču po kamenech a brzy ke svému překvapení předbíhám další dva běžce. Na příjemné rovince předbíhám ještě jednoho a pak to přijde. Na sice úzké, ale jinak rovné a přehledné cestě mi ujede noha a elegantně si lehám na štěrkovou cestu. „Are you OK?“. No snad jo, no, odpovídám a prohlížím koleno, na kterém začíná mezi kamínky a bahnem prosakovat červená. Rychle nacákám na nohu vodu z kaluže a zjišťuji, že tohle opravdu nebude nic fatálního, i když zbývá do cíle ještě 37 kilometrů. Problém to ovšem je. Ztrácím sebevědomí a kopce dolů už nebudu pouštět tak, jak bych jinak mohl. Hlavu nepřemluvím.

Klesání je celkem přívětivé a brzy opět míjím energické bubeníky. Čeká mě táhlé stoupání na druhý z vrcholů. Tisíc výškových metrů na deseti kilometrech zní výrazně přívětivěji. Je to zhruba stejné, jako byste na sebe postavili deset Petřínů, a to se dá celkem komfortně běžet. Zvláště, když se cítíte jako já dnes. Už jsem skoro za půlkou a energie mám na rozdávání. Vystřelím nahoru a nechávám za sebou dalších pár běžců. Na občerstvovačce vyhodnotím, že žádné jídlo netřeba, naliju si trochu coly a ani ne za minutu už jsem zase na trati. A pak přichází třicátý kilometr.

Konec světa. Zničehonic mám prázdné nohy i prázdný žaludek. Předchozí občerstvovačka je daleko a ta další ještě dál. Potřebuju jíst, sprchu, teplo, vodu a vrtulník. Postel. Cokoliv, jenom ne dobývání nějakého bezejmenného kopce v mlze. Najednou mi dochází, že mám ve vestě energetické bonbóny. Dám si tři najednou a dovolím si risknout i dezert v podobě gelu s čokoládovou příchutí. Žaludek drží a za pár minut se do mě vlévá nová energie. „Hele, čtyřlístek!“ řeknu nahlas, pečlivě dávám vylisovat šťastný nález do promočené mapy a říkám si, že teď už to bude zase dobré. Rozbíhám se zdolat poslední výškové metry.

Nahoře jsou výhledy pořád žádné a traverz se nekonečně dlouho vlní nahoru a dolů. Hezká alpská cestička se změnila v regulérní potok a běžecký závod v soutěž brodění vodou, bahnem, nebo obojím. Do hlavy se vkrádá obvyklá otázka: proč mám tohle vůbec zapotřebí? Brzy se však objevuje poslední občerstvovačka závodu. S chutí zakusuji sýr, do ruky beru hrst gumových medvídků a letím se schovat za hřeben, protože od jezera vane ledový vítr. Teď už jen přežít závěrečné klesání.

To uteklo celkem rychle. Bahnitý svah jsem spíš opatrně scházel a dostali se předem mě další čtyři běžci. Ale neutekli daleko. Jak se terén narovnal, vylovil jsem z vesty krásně vylisovaný čtyřlístek a pustil jsem se do stíhačky. Jeden, druhý, třetí. Čtvrtý ještě odolává. Mám tyhle bezvýznamné souboje v cílové rovince rád. Z dálky se nese hlas moderátora vítající závodníky v cíli. Proběhnu poslední zatáčku a před cílovým kobercem předbíhám toho posledního. Na růžovém koberci zpomaluji a vychutnávám si posledních pár metrů. Později zjistím, že oficiální čas narozeninové oslavy je 6 hodin, 42 minut a 46 sekund a řadí mě na 65. místo. A v kategorii těch, co už jim bylo jako mně, uzavírám druhou desítku. Zbývá posledních pár kroků, zvoním na zvonec zavěšený na cílové bráně a rozhazuji radostně rukama. Happy birthday to me!