Článek
„To neprší zas tak moc,“ pomyslel jsem si, když jsem se nad ránem probudil v kempu na okraji Salzburgu. Do plachty stanu bušil déšť už od půlnoci, podle předpovědi jsem ale čekal větší pohromu. Pak mi došlo, že mám v uších špunty. Bez nich odpovídal zvuk dopadajících kapek meteorologickým prognózám – pršelo fakt hodně. Za necelé tři hodiny jsem se měl přitom vydat na trasu Mozart Maratonu, běžeckého závodu na 39 kilometrů okořeněných 1600 metry převýšení.
Vlezlá zima vyřešila otázku, co si vlastně vzít na sebe, abych se zbytečně neuvařil. No, to fakt dneska hrozit nebude. Dlouhé merino, nepromokavou (to jsem si aspoň myslel) bundu, nepromokavé (to jsem si taky myslel) ponožky. Zkontrolovat zásoby ve vestě a hodit do drop bagu obrovský červený ručník, který jsme dostali od organizátorů ke startovnému. Příhodnější dárek vybrat nemohli. Tak jo. Zip, déšť, zima. Jdu.
Tohle by byl pěkný výhled z okna. Na běhání to zas tak pěkné nebylo.
Autobus z města nás vyhodil v městečku Sankt Gilgen, kde se začalo pár běžců rozklusávat, většina ale postávala pod střechami místních obchodů s turistickými suvenýry nebo ve frontě na toiku. Déšť se sice trochu uklidnil, moc teplo se ovšem neudělalo. Rychle jsem si zaklusal do místní přírody, čímž jsem hakcnul postávání v nesmyslně dlouhé řadě před záchody, ale přiběhl dost pozdě na to, abych si ve startovním koridoru vydobyl nějaké rozumné místo. Startovalo nás 750 a na poslední chvíli se mi povedlo vecpat někam do půlky. To teda není ideální začátek.
Najednou se odstartovalo a běžci vyrazili zběsilým tempem vpřed. Samozřejmě jenom ti, co si dokázali stoupnout dobře. Loudal jsem se ke startovní bráně a utěšoval se tím, že aspoň budu ve skupině, která mě nedonutí přepálit začátek. Jenže jsem také věděl, že hned na prvních kilometrech jsou dvě úzká místa, která se mohou zašpuntovat a když se přede mnou otevřel prostor, bouchly ve mně saze, vmžiku jsem předběhl nejmíň padesát závodníků, koukám na hodinky, tempo 3:30/km, tepy 140, dobrý, ale už brzdíme.
Promočené nepromokavé oblečení.
Hned za městem se vybíhalo úzkou lesní cestou na kopec, a i když jsem se přimotal do trochu pomalejší skupiny, než by mi v ten moment bylo milé, věděl jsem, že nakonec se mi vlažnější rozjezd vyplatí. Brzy se začalo sbíhat dolů, zkontroloval jsem mapu v hodinkách a zjistil, že tohle bylo z prvního kopce všechno. To teda vypadalo na mapě o dost hůř. Tempem kolem čtyř minut na kilometr za celkem poklidných tepů jsem se po asfaltce řítil k první občerstvovačce v městečku Fuschl. Cestou jsem předběhl několik spoluběžců, kteří mi to za chvíli vrátili, protože ani jeden se u stánku s výběrovým občerstvením nezastavil. Jindy bych to asi taky neudělal, ale trpká zkušenost ze závodu Kamzík-Baba-Kamzík, kde jsem kvůli ignorování občerstvovaček málem zahynul, mi velela tentokrát doplnit zásoby.
Bahno to mám rád, bahno je můj kamarád.
Měl následovat zlatý hřeb programu – několik dlouhých táhlých stoupaní, ve kterých obvykle začnu všechny předbíhat. No a taky že jo. Tam, kde ostatní přecházeli do chůze nebo nasadili šnečí tempo, užíval jsem si svoji oblíbenou disciplínu a pádil rychle kupředu a nahoru. Všechno šlo dobře až na občerstvovačku Hof, u které jsem si při plánování udělal vykřičník se slovem „náročné“. Odhadl jsem to správně. Neustávající déšť se začal měnit na extrémně otravnou průtrž, která změnila lesní cesty na bahenní lázeň. Všechny nepromokavé věci mi promokly a lepily se na mě jak jíl. Navíc se mi v klouzavém seběhu dostaly do hlavy verše, kterých se mi pak nedařilo zbavit: „Pár havraních copánků, slyším krutý smích, proč tu jezdím po zadku, a ne na saních?“ Kdybych někdy sestavil playlist všeho, co mi v takových situacích hraje v hlavě, skončil bych na pozorování v Bohnicích. Z hudebního pekla mě ale naštěstí vytrhl celkem zábavný scénář, kdy jsem do kopce vždycky někoho předběhl, on mě zase dostihl v klesání, a tohle se neustále opakovalo až do poslední občerstvovačky v Kopplu, za kterou mě čekal poslední výšvih a seběh, kterého jsem se bál.
Mé obavy byly oprávněné. Na krátkém hřebenu mě nejdřív málem zmrazil ledový poryv větru a pak následoval seběh plný bahna, kořenů, potoků a na závěr taky schodů. Dolů to prostě neumím. Začali mě předbíhat ti, které už jsem předběhl několikrát a nakonec mě doběhl i britský běžec Dino, který vypadal přesně tak, jak se jmenoval a který považoval bahno za „so much fun“. Na rozdíl ode mě. Tři a půl hodiny v dešti, na sebězích, které mi nejdou. Najednou mi bylo úplně jedno, za jak dlouho budu v cíli a jestli do něj vůbec doběhnu. Jenže na rovince jsem Anglána zase dohnal a už nás čekala jen závěrečná třešnička, dvě stě výškových metrů na Kapuzinerberg, horu s hradem tyčící se nad městem. Prohodili jsme pár vět typu „ty budeš nahoře první“ a „ty mě zas doženeš v klesání“ a pak se stalo přesně to, co jsme říkali. A mě to zase začalo hrozně bavit. Na závěrečnou rovinu jsme vyběhli společně, já najednou našel spoustu ukrytých sil, proběhl jsem deštivým centrem, kde skoro nikdo nebyl, ohlédl se, že si před Dinem držím dostatečný náskok a pak se vydal k cílové bráně. Tím to celé skončilo. Z více jak sedmi set běžců jsem skončil třicátý osmý, v mé věkové kategorii devátý. Čas 3:53. Tak to by šlo. S drkotajícími zuby jsem si vyzvedl drop bag s obrovským červeným ručníkem a zamířil do nekonečně dlouhé sprchy.
Cíl. Je to v suchu!
