Článek
Proti zapadajícímu slunci se tyčily dva vysoké čmoudící komíny a my přejížděli po náspu půlící hladinu vodního rezervoáru v Kurachove. „Lidi se v něm koupou, protože tam z elektrárny teče teplá voda,“ vysvětlil mi na sklonku roku 2016 řidič humanitární organizace Adra, jehož jméno se mi za těch pár let vypařilo z hlavy a budu mu tak říkat třeba Oleg. Podél cesty na Marjinku stály staré žigulíky s velkými papírovými cedulemi s nápisem „RACI“. U jedné z nich jsme zastavili.
„Někde támhle je takové malé bistro, tam by nám je mohly připravit,“ prohodil Tolja, když se vrátil s papírovou krabicí do auta. „Hele!“ otočil se na mě a v ruce držel bledého raka, který kroutil tykadly sem a tam. Hezký, no. Akorát jsem si myslel, že jsou víc červený. „Budou, až je necháme uvařit,“ vysvětlil Tolja, raka hodil zpátky do krabice a vyrazili jsme po rozbité silnici do Marjinky.
Cedule tam sice nebyla žádná, ale každý věděl, že tady se člověk nají nejlépe v okolí. A hlavně nejlevněji. Do zastřešeného dvoru s několika plastovými židlemi koukalo okno s nápisem „vstupujte s úsměvem“ a na příchozí shlížel ze zdi Taras Ševčenko. Energická bábuška nám naložila blinčiki a vzala si krabici s raky. Za čtvrt hodiny už jsme uháněli zpátky do Kurachove, protože na Donbas padala tma a vlezlý chlad pozdního podzimu.
Hotel Gostinnij Dvir byl na tomto úseku fronty jedinou možností, kde se dalo vcelku komfortně přespat. Postele sice ještě nejspíš pamatovali Stalina, ale ve sprše aspoň tekla teplá. „Říkám ti, DNR zmizí do pěti let. Živi jsou jenom z Ruska a tomu dojdou peníze.“ Oleg se na stole pod zašlými tapetami zrovna dobýval do jednoho z klepet a pokoušel se formulovat svoji představu o neodvratném osudu samozvaného útvaru zvaného Doněcká lidová republika, jehož neustále ostřelované hranice byly odsud méně než dvacet kilometrů. „A pak se rozpadnou sami. Nebudeme ani muset útočit,“ dodal a konečně se zakousl do masa. „Maximálně pět let!“
Druhý den ráno bylo v Marjince obzvlášť chladno. Před velkou bílou budovou zastavil kamion a Tolja začal organizovat rozdávání hygienických potřeb pro děti. Jenže dlouho bylo všude pusto a prázdno. „Jdu se projít, jinak zmrznu,“ oznamuji Toljovi a zamířím ke kostelu Matky Boží, jehož zlatá kopule se v ranním světle až nepřirozeně leskne. „Akorát nechoď za támhleten barák, tam už vidí ostřelovači z druhé strany,“ odpoví Tolja. Dobré vědět. Obcházím administrativní budovu s několika obrovskými dírami ve zdech a vracím se zpátky ke kamionu, kam už se začaly sjíždět první rodiny. „Kam bychom měli jít? Vždyť tu žijeme celý život,“ odpovídá mladá maminka na dotaz, jestli by se jim přeci jen nežilo lépe trochu dále od frontové linie. Vedle ní se usmívá starší muž s baretem na hlavě a zlaté zuby se mu lesknou podobně jako kostelní kopule. „Čekáme tu na lepší budoucnost. Akorát nějak nepřichází.“
O tři roky později projíždí po náspu v půli vodního rezervoáru bílá Toyota Lékařů bez hranic. Skoro celou hladinu pokrývá vrstva ledu, jen tam u elektrárny je široký pruh úplně rozmrzlý. Projíždíme kolem odstavených žigulíků a cedulí s nápisem „RACI“ a pak zastavujeme před hotelem Gostinnij Dvir. Nezměnilo se tu vůbec nic. I fronta je pořád tam, kde byla. „Jdeme za chvíli do bazénu, přidáš se?“
Venku padá teplota k nule a začíná sněžit. „Bázen je venku, ale neboj, voda je teplá.“ V šatně si vzpomenu na lepší budoucnost, která měla přijít, ale stále nepřichází. Jenže jak to říkal Oleg? Prý maximálně pět let a problém Donbasu, na který svět úplně zapomněl, se vyřeší sám. Odhrnuji těžké plastové pásky a skáču do vody, ze které líně stoupá bílá pára. „Takže 2021. Měl bych si to napsat do kalendáře,“ zamumlám si pro sebe, pak se otočím na záda a pozoruji první hvězdy, které začínají poblikávat na nočním nebi.
